Auguron

Kapitola XV. - Hadí jáma (část první)

V husté mlze Jack neviděl ani na krok. Držel se u strany ulice, hlavu skloněnou, a těch několika pozdních chodců, kteří se proti němu vždycky na okamžik vynořili, si nevšímal. Navzdory vší okázalé lhostejnosti však nočním šepotům naslouchal pečlivěji než většina čarodějů na Obrtlé.

Tu hospodu znal už dlouho, práce ho tam čas od času zavedla. Dveře visely v pantech stejně polovičatě jako vždycky, stejně tak vývěsní štít, který vypadal, že při sebemenším závanu větru spadne nějakému nešťastníkovi na hlavu. Zevnitř se ovšem linulo přívětivé světlo a hlasy mnoha mužů v různém stádiu opilosti, kteří na sebe pokřikovali.

Za dveřmi bylo několik schodů, kterými sešel do přetopeného lokálu se vzduchem plným cigaretového kouře. Jack se stále s očima na stopkách propletl mezi stoly až ke špinavému baru, za kterým se otáčel rozložitý čaroděj a několik domácích skřítků. Muž zrovna na jednoho z nich hulákal.

„Děláš mi to naschvál, nebo seš fakt takový poleno, co? Koukej to uklidit, nebo ti nedám ani jedinej zpropadenej svrček a ti kreténi nahoře ať se z toho třeba zcvoknou!"

Ryan si odkašlal. Hostinský si ho změřil pohledem bez špetky přátelskosti – ale také bez poznání. Mnoholičný lektvar fungoval spolehlivě.

„Nechrchlej mi tady a sedni si jako všichni ostatní! Tohle poleno," vrazil skřítce pohlavek, „za váma přijde, hned jak se zbaví toho svinčíku, co tu nadělala, a radši se modlete, aby-"

„Nepřišel jsem se napít," zavrtěl Jack hlavou. „Chci dozadu."

„Kam dozadu? Do sklepa? Do mýho bytu? Něco ti povim, panáčku-"

„Akromantulí jed," zasyčel. „Pusť mě dozadu, Murrayi."

Murrayův výraz se okamžitě proměnil. Vztek zmizel. Jeho místo zaujala pokorná úcta, za kterou Jack rozpoznal strach.

„Omlouvám se. Nevěděl sem, že patříte k elitě," zamumlal důvěrně. „Nikdy jsem vás neviděl jít dovnitř."

„Jsem tu poprvé," připustil Jack. „Přátelé mě sem pozvali teprve nedávno."

„Hm," zabručel hostinský, ale dál se nevyptával. Posunkem pozval Jacka k sobě za pult, rozhrnul špinavě zelenou látku zakrývající vstup do zadních prostor a podržel ji, aby mohl zákazník projít. Za závěsem se jako chřtán hladového zvířete rozevírala tmavá chodba se zatuchlým vzduchem.

Murray vyčaroval světlo a vedl Ryana po mírně se svažující podlaze až k padacím dveřím na konci chodby. Zašeptal několik slov. Dveře se s dramatickým zaskřípěním zvedly.

„Po schodech dolů a doleva. Pozor na hlavu, je tu nízkej strop."

Poděkoval. Schody byly velmi strmé, spíš na půl cesty k žebříku, a dřevo sešlapané mnohými páry nohou klouzalo. Když sestoupil až dolů, dveře nad ním se s hlasitým úderem zavřely.

Stál ve tmě a pomalu oddechoval. Po chvíli se jeho oči začaly přizpůsobovat a on nalevo rozeznal matné světlo. Vydal se za ním. S každým krokem hluk z Hadí jámy sílil, až měl Jack pocit, že vstupuje do gigantického včelího úlu. A pak zašel za roh a ocitl se uvnitř.

Hadí jámu tvořila jediná obrovská místnost s vysokým stropem a stěnami ztrácejícími se v nedohlednu. Po dně, asi dvě patra pod Jackem, se hemžili lidé; byly tu stánky a stoly, ohně i hluboké stíny mezi nimi. Většina návštěvníků byla zahalená v tmavých pláštích a mnozí měli na hlavě kápě. Celé to místo působilo jako něco mezi obrovským tržištěm a slumem.

Nejspíš to nebude nic velkého, vzpomněl si Jack na slova svého šéfa. V duchu se ušklíbl. Zdá se, že jste se zase přepočítal.