Auguron

Kapitola VIII. - Noční můry

Temnota; znovu. Zvykl si na ni a začal ji brát jako přítele. Seděla u něj, držela ho za ruku, zatímco se probouzel a opět usínal, mluvila na něj, když na něj doléhala samota. Někdy na sebe brala tváře lidí, které znal – otec, Albus, Rose, nakonec i jeho matka. Teprve tehdy si uvědomil, že to není skutečné, sen však byl příliš krásný na to, aby se Scorpius chtěl probudit.

Jako poslední ho opět navštívila plavovlasá dívka. Na rozdíl od těch ostatních ji viděl přicházet, otevřela dveře a spolu s ní do cely nakoukl slaboučký paprsek světla. Scorpius od něj musel odvrátit zrak. Uvěřitelnost vidiny ho překvapila. Lepším se, pomyslel si a uvědomil si, že brzy nejspíš povědomí o tom, co je opravdové a co ne, znovu ztratí.

„Ahoj," řekla dívka a posadila se vedle něj. Neodpověděl. Její tvář byla ve tmě nezřetelná, jen bledý ovál s prameny ještě světlejších vlasů. Celá se podobala přízraku.

„Slyšíš mě?"

Pokrčil rameny, dívka to ale neviděla. „Scorpiusi?" zeptala se. Vzdal snahu ji ignorovat. Stejně na tu hru nakonec vždycky přistoupil.

„Slyším," řekl.

„Můžeš mluvit? Vnímáš mě?"

Zamračil se. Pak ho napadlo, že možná doopravdy nepromluvil – jen si myslel, že to udělal. S ostatními hovořil málokdy, a už vůbec ne nahlas. Zkusil to znovu.

„Jo." Tentokrát si uvědomoval pohyb rtů, z jeho hrdla však vyšlo jen přidušené zasípání. Dívce se však, jak se zdálo, ulevilo.

„Tady, napij se." Přiložila mu ke rtům hrnek. Ucítil na jazyku vodu, rajský nektar, ambrózii. Natáhl k nádobě ruce, aby mu ji snad zase nevzala, a pil, dokud mu žaludek neztěžkl. Žízeň neustávala, naopak rostla s každým dalším douškem.

O chvíli později mu dívka hrnek jemně vykroutila z prstů. „Opatrně," varovala ho. „Nebo to všechno zase vyzvracíš."

„Ty asi nebudeš halucinace," zamumlal. Ani na okamžik při tom nespustil oči z hrnku.

„Mrzí mě, že jsem tu nebyla tak dlouho," řekla. „Nenechali mě sem jít. Na, dej si ještě tohle."

Chuť povzbuzovacího lektvaru poznal s jistotou třídního odborníka na lektvary. Brzy si povšiml i jeho účinků: myšlení se mu projasnilo a do těla se vracela síla, jako by se teprve nyní probudil. Posunul se na slámě dozadu. Dívka mu přiskočila na pomoc, nadzvedla ho a umožnila mu opřít se o stěnu.

Jmenuje se Alyss, vybavil si konečně jejich předešlé setkání. Jak dlouho... ? chtěl se zeptat, ale neudělal to; příliš se bál odpovědi.

Seděli tam v tichu, nevyslovené otázky se vznášely mezi nimi podobné mračnu obtížného hmyzu. Scorpius si jich nevšímal, zhluboka dýchal a vychutnával si pouhou přítomnost jiné osoby. Spolu s plným vědomím se však záhy dostavil i strach a obavy, které se předtím ve všepohlcující osamělé temnotě zdály bezvýznamné.

„Co se mnou bude?" zeptal se. Dlouho nepoužívaný hlas působil dojmem rozladěného nástroje.

„Nevím," odpověděla. „I kdybych to věděla, nemohla bych o tom mluvit. Ale už to nebude trvat dlouho. Zavřený ve sklepě jim nejsi k ničemu."

Jim, povšiml si, ne nám.

Když jednou nechal první otázku zaútočit, nedokázal se déle ubránit ani těm ostatním. „Takže-"

„Musím jít," skočila mu do řeči. „Budou se po mně shánět."

Otázky zemřely a dopadly na zem. „Ještě chvíli..." S jistým znechucením si uvědomil, že téměř žadoní, jenže strach byl silnější než hrdost.