Cesta do Středozemě (Lotr FF) |POZASTAVENO|

6) Najdi v sobě sílu

Probudila jsem se, když už bylo slunce hodně vysoko a měla jsem velký hlad. Ještě jsem si naposledy lehla do měkké trávy. Pak jsem se zvedla a pomalým krokem došla do Edorasu.
Přišla jsem do pokoje, kde na stole ležel lísteček:

,,Nevím, kde jsi byla , ale nechala jsem ti něco od snídaně. Při dnešním cvičení tě vezmu do hor.
Zabal si vše, co potřebuješ ... vrátíme se až se západem slunce. Na posteli máš kožený jezdecký úbor. Vezmi si ho na sebe a příprav se před Edorasem. Z okna se koukni jestli tam čekám. Jestli ano, tak dělej, jestli ne, tak to pusť z hlavy.
Eówyn"

Vzala jsem lísteček do ruky a přečetla jsem si ho. Rychle jsem se koukla z okna a viděla Eówyn, která čekala před branami Edorasu. Rychle jsem na sebe hodila ten kožený oblek. Byly to boty, vesta, tílko a kalhoty. Všechno ty bylo kožené a mně se to docela líbilo. Vzala jsem si do ruky chleba s máslem, který ležel na mém nočním stolku a vyběhla jsem z pokoje. Cestou jsem málem srazila několik služebných. Vyběhla jsem z hlavní brány a pozdravila se s Eówyn.

Ale vždyť já tam nechala meč!!!

Rychle jsem pro něj běžela nahoru, ale když jsem běžela chodbou nazpátek, srazila jsem Legolase. Šel tam, jakoby snad spal s otevřenýma očima. Jen jsem se zvedla a zase běžela dál, ale za rohem mi došel dech. Musela jsem to dojít pomalu.

*Legolas*
Snil jsem s otevřenýma očima. Zdálo se mi o mém domově, o Zeleném hvozdě. Jak se tam prohání lesní zvěř. V korunách stromů hnízdí ptáci a stromy se tam pnou až do nebe.

Náhle bylo všechno pryč a já se probral s bolestí hlavy. Srazila mě ta lidská dívka. Spadla na zem, ale rázem se zvedla, popadla meč, který se válel na zemi a utíkala dál. Už jsem viděl jen jak zatočila a zmizela. Začalo mě zajímat, proč se jí Eowyn tak věnuje, když je to obyčejná venkovanka. Chtěl jsem odpověď na moje otázky, a tak jsem za onou neznámou vyrazil.

*Beatrice*
Došla jsem k Eówyn a nechala se jí vést. Šly jsme dlouho a narazily jsme na horskou louku. Tam mi řekla, že bych si mohla procvičit držení meče. Postavila jsem se s mečem držela ho před sebou. Už to bylo lepší než včera. Najednou mě meč přestal zajímat. Viděla jsem krásy těchto hor. Nádherné jezírko a kolem něj spoustu bílých květin. V pozadí jsem viděla vysoké štíty hor.

Zatajil se mi dech. Upustila jsem meč a sedla si na trávu. Na cvičení už jsem ani nepomyslela. Eówyn jen mlčky přihlížela a pak tiše řekla, že vyrážíme vstříc horským vrcholům. Kývla jsem a následovala ji nahoru... do strmého svahu.

Takhle jsme stoupaly celý den. Naneštěstí nás stihla vichřice.

SNĚHOVÁ BOUŘE!!!

,,Dál nemůžu, nohy mě bolí. Mrazí mě celé tělo. Dál nemůžu..."

Takhle jsem to Eówyn řekla, když jsem si lehla do ledové pokrývky sněhu. Tam dole bylo tak hezky a tady je tak hnusně. Už jsem měla slzy na krajíčku, ale tu z neprostupného sněhového závoje přišel kůň. Byl celý černý...

NEBÝL TO KŮŇ , ALE PEGAS!!!
ČERNÝ PEGAS...

Sehnul se ke mně a pomohl mi na nohy. Objala jsem ho kolem krku a pevně se chytla za hřívu. Jeho černé perutě vlály v nepříznivém větru. Trvalo mi skoro věčnost, než jsem na něj vylezla. Pak byla na řadě Eówyn.
Ta na se koně vyhoupla jako nic. Vznesl se s námi a já viděla najednou celé hory... ale z výšky.
Takový pocit volnosti...míru...svobody...

Měla jsem slzy na krajíčku. Předtím jsem se málem rozplakala bezmocí a teď mi tečou slzy štěstím.

Držela jsem se ho a výskala štěstím. Ani se mi nemotala hlava, když jsem se koukla dolů. Byla jsem ta šťastná!!!

Když jsem se po chvíli uklidnila, zeptala jsem se Eówyn:
,,Jak často tu jezdíte na pegasech?"
A Eówyn v mžiku odpověděla:
,,Pegas se tu prý neukázal celých sto let. Ve Středozemi žijí pouze dva pegasi. Černý a bílý...
Je to velmi vzácný kůň. Ten druhý je prozatím neznámo kde."

Pak se odmlčela a my se snášeli do horského údolí, kde bylo jezírko ověnčené bílými květy. Byla to naše minulá zastávka. Tam se mi tuze líbilo, ale kůň jen potřást hřívou a znovu se vznesl.

Už jsem viděla Edoras. O pláň se právě opíralo unavené večerní slunce, ale ještě se mu zapadat zjevně nechtělo.
Kůň přistál na pláni a já z něj pomalu slézala. Eówyn už byla taky dole, ale kůň vypadal jako kdyby něco chtěl. Přišel ke mně a začal radostně ržát. Natáhla jsem ruku, abych si ho mohla pohladit. Už jsem byla tak blízko...

Ale ten kůň se mě polekal a couvl.
Pak zase přišel a nechal se pohladit. Eówyn mi pokynula, abychom už šly.
Souhlasila jsem, a tak jsem se loudavým krokem vydala k městu.
Kůň šel pokorně vedle mě. Já ho do ničeho nenutila, on šel prostě sám.
Když jsme byli u bran, zastavil se a nechtěl jít dál. Po chvíli zase odběhl, roztál křídla a byl pryč.

ŠKODA...

*Legolas*
Celou cestu jsem je sledoval.
Bylo pořád dopoledne a ony zastavily u malého jezírka. Sem měly asi namířeno. Neznámá držela meč, ale po chvíli ho upustila a on dopadl na měkkou trávu. Takhle se s mečem nikdy nenaučí.

Sedl jsem si na trávu a usnul jsem.
Dnes už podruhé. Dlouho jsem si pořádné neodpočinul a tak jsem odpočíval jen tak - s otevřenýma očima.

Náhle zavanul studený větřík a já si všiml, že už tu nejsou. Asi šly do Edorasu. Vypravil jsem se na zpáteční cestu. Šel jsem možná hodinku a uslyšel jsem za sebou šum křídel. Otočil jsem se a nade mnou letěl černý pegas. Takového jsem v životě neviděl. Jednou jsem viděl toho bílého, když ho vedla paní Galadriel, ale to už bylo hodně dávno.
Mezitím se musel Galadriel ztratit a nebo prostě uletěl.

Ten černý kůň vezl Eówyn a tu neznámou.
Možná bych už se konečně mohl zeptat na její jméno.
Když jsem došel do Edorasu, byla už skoro tma a já viděl překrásný západ slunce. Právě odlétalo hejno ptáků.

Byl to krásný pohled...