Beatrice se najednou ocitne ve Středozemi, kde zuří válka o prsten. Nejdříve se chce vrátit domů, ale pak najde vnitřní sílu. Jak vypadá válka o prsten z pohledu mladé Beatrice?
Představte si svět, kde nikdo nenapsal o Středozemi a kde nikdo nikdy n...
Ráno bylo krásné. Oblékla jsem se do koženého úboru a šla na snídani. Opět jsem ochutnala pár zajímavých jídel a vrátila se zpátky. Eówyn na mě ještě zavolala: ,,Vem si meč a vše, co budeš podle tebe potřebovat. Půjdeme daleko, ale ještě dnes se, doufám, vrátíme..."
Díky Eówyn... to mě fakt uklidnilo! Vzala jsem něco do kožené mošny a meč jsem tentokrát nezapomněla.
Eówyn mě vedla k bráně, jako bych snad nevěděla kudy se tam jde. Celá cesta tam byla dlouhá. Stihla jen spadnout z úzké lávky do bystřiny. Vykoupala jsem se a zbytek cesty jsem musela jít mokrá. Bylo to docela nepříjemné, poněvadž jsme šly spíše temnými lesy. Když jsme šly po slunné pláni, naopak jsem si oddechla.
Zanedlouho jsem měla suché oblečení a my jsme dorazily na mýtinku, kde dala Eówyn povel k přestávce. Les šuměl, ale já z něj cítila podivnou tíseň. Vzduch začal smrdět zdechlinou a já uz to nemohla vydržet.
,,Eówyn, já chci pryč." Řekla jsem klidně a chladně.
,,Myslím, že to bude nejlepší nápad." Zvedala se a přitom jí kolem ucha proletěl šíp. Vyděšeně vytasila meč a z lesa se přiřítilo asi 30 skřetů. Ty už jsem viděla v bitvě u Helmova žlebu.
Eówyn se beze slova vrhla do skřetů. Bez milosti do prvního zabodla meč, než se vůbec stačil přiblížit. Úžasný výpad vzad zase odřízla další dva a výpad v před a vzad a do strany. V kapse měla dalších sedm. Než přiběhli ostatní, vykřikla, ať tasím meč.
Já ho vytasila a nasadila jsem kamenný výraz. Poté jsem se ledově usmála na jednoho z těch ohavných červů. Vypadal jako kdyby se chvíli rozmýšlel, jestli mě zabije, ale já na něj vyzívavě zvedla obočí a měl jasno. Přiřítil se jako bez ducha a naběhl mi přímo na meč. Nestihl se ani pomstít svou šavlí a ležel na zemi bez života.
Prozatím mám jednoho!!! Radostí jsem byla bez sebe, ale když jsem viděla hordy mrtvých okolo Eówyn, tak jsem radši už nic neříkala a jen tak mezi Eówyným bojem (a mým mrštným uhýbáním) jsem se jí zeptala kolik jich už má.
,,Už patnáct!" Nic jsem na to neřekla a vyhla se pár ne příliš dobře mířeným šípům. Eówyn jednoho skřeta jen ošklivě poranila na břiše a já se chopila své příležitosti a zabodla mu kudlu do krku a přeřízla hlavní tepnu.
Vítězoslavně jsem pozvedla meč nad hlavu, ale byl tak těžký, že jsem ho zase rychle svěsila. Dokázala jsem to!!! Zabila jsem již dva nepřátele. Vy se možná můžete smát, ale já byla tak šťastná.
Nic netrvá věčně... Skřeti byli pobiti a my se rychle klidily než přijdou další. Za hodinku jsme dorazili na místo.
Byl to háj stromů s obrovskými květy. Květy byly tak krásné. Mohla bych se to dívat celé hodiny. Proběhla jsem k jednomu a zkusila jak voní...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
