Cesta do Středozemě (Lotr FF) |POZASTAVENO|

12) Do boje i za smrtí

Vydali jsme se na cestu a já Éowyn neustále kontrolovala. Možná si myslíte proč, ale já se docela bála o svůj život a přemýšlela jsem, co by se třeba stáli, kdyby Éowyn spadla z koně a ublížila si ještě před bitvou. Smíškovi jsem pro jistotu nic neřekla, ale jestli se Éowyn něco stane, bude mít taky problém.
Pak jsem sebrala odvahu a vmísila se do jejich rozhovoru. ,,Jste si opravdu jisti, jestli chcete bojovat?"

,,Snad se nebojíš?" Zeptal se posměšně Smíšek. Povzdechla jsem si a řekla, že se nebojím. Pokračovali jsme v cestě a já si všimla, že najednou Éowyn zamrzl úsměv na tváři. Pak se ale usmála mým směrem: ,,Jsme tu, tady si to už pamatuji."

Pak zavanul vítr a my ucítili strašný pach skřetí armády. Seskupili jsme se a zatroubily naše rohy. Svíral se mi žaludek nepokojem a prohlédla jsem na své přátele. Oba vypadali neklidní. Oddechla jsem si tedy, že nejsem jediná. Poté před námi projel král Theodén. Rozděloval vojsko do několika oddílů. My jsme měli jet přímo na nepřátelé. 

Zatroubily rohy a my vyjeli. Na mě to bylo velmi rychlé tempo a tak jsem mírně zpomalila. Několik jezdců mě předjíždělo a zanedlouho jsem ztratila mé přátele z dohledu. Začala jsem slabé panikařit a tak jsem si vybrala kopí a meč jsem prozatím nechala v pochvě. Cítila jsem, že jsme narazili do vojska skřetů.

Když jsme projížděli davem nepřátel, bodala jsem koupím všude kolem sebe. Skřeti padali jeden za druhým.
Možná jsem jich měla v kapse u deset, ale můj Almion je zadupával svými kopyty mnohem rychleji, takže výrazně vedl.

Náhle jsem ale ucítila strašnou bolest v boku a ihned jsem se za něj chytila. Bolest se rozlila po celém těle. Z krvácející rány jsem vytáhla šíp a hledala střelce. Byl přímo přede mnou a usmíval se. Děsivě...

Ale já se rozjela proti němu, což očividně nečekal a zarazila jsem mu kopí do hrudi. Almiona jsem hnala dál, ale nevšimla jsem si, že se kopí zaseklo v ráně. Držela jsem se kopí, abych ho vytáhla a povolila jsem stisk otěží. A to byla chyba.

Spadla jsem z koně a na kopí jsem kašlala. Vytasila jsem meč a probíjela si cestu nepřáteli. Almion někam uprchl nebo ho zabili, to už se asi nedozvím. 

Bolest v mém těle vítězila byla jsem téměř neschopná pohybu. Rohirové se znovu seskupili a vyjeli proti obřím slonům. A já tam ležela, mezi mrtvými skřety. Myslím ale že to nebyli obyčejní sloni, nýbrž nějaký zdejší druh. A pak draka. Něco na něm jelo. Viděla jsem rozmazaně a oči se mi zavírali. Věděla jsem že je konec, ale pak jsem si řekla, že dneska ne.
Dnes to přežiju a společně oslavíme vítězství. Dokonce jsem v sobě našla    i sílu, která mi umožnila vstát. Ale jakmile jsem se trochu porozhlédla,    k nohám mi dopadl umírající Theodén.

Vrhla jsme se na kolena k němu a snažila se dát první pomoc jako nás to učili v mém světě ale nad sebou jsem uslyšela výhrůžky a pro mě velmi známý hlas: ,,Zabiju tě jestli se jich dotkneš!"

Viděla jsem svou přítelkyni, jak bojuje s drakem. A zabila ho. Zajásala jsem nahlas. Ale pak se na ni vrhl nějaký přízrak a zvedl jí za krk. ,,Hlupáku, žádný muž mě nemůže zabít" zasyčel vítězně přízrak. Myslela jsem, že je konec, ale Smíšek ho bodl do nohy. Eówyn povstala jako naděje a zvolala: ,,Já nejsem muž" a zabila přízrak. Pak se ale sama svalila na zem a vypadala jako mrtvá. Theodén mi zatím zemřel v náručí. ,,To je má první a poslední pomoc tobě králi."    A dala jsem se do pláče. Vrhla jsem se ke Smíškovi a Eówyn. Ani jeden nevnímal, ale Smíšek byl na živu. Naneštěstí, Éowyn přestala dýchat a její může byla bílá jako čerstvě napadlý sníh. Ani já už jsem neměla energii a padla jsem do tmy ...

Probere se Beatrice nebo padne do stínu?

Její přátele vypadají jako mrtví, ale jsou mrtví doopravdy nebo je ještě stihnou zachránit?

PROMIŇTE mi za kratší kapitolku, tahle je bonusová. Nečekala jsem totiž, že krátce po vydání kapitoly ze dneška budou reagovat rovnou dva čtenáři.

Vaše Ansisisi