Cesta do Středozemě (Lotr FF) |POZASTAVENO|

14) Trapas

*Éowyn*

Jen pár věcí jsem na tom nechápala. Na noze měla ještě včera otevřenou zlomeninu a dnes jí má skoro zahojenou. A tak jsem se zeptala:
,,Jak sis vyléčila tu nohu?" Vůbec mi ale nedošlo, že tato otázka byla poněkud neslušná vzhledem k tomu, že ona po mě chtěla odpověď na svou předešlou otázku.

,,Ale já se tě ptala první" řekla dotčeně a falešně se zamračila.
,,No tak dobře," zasmála jsem se a pokračovala, ,,mezi mnou a Faramirem opravdu nic není."
,,Zatím" řekla Beatrice a provokativně střihla nobočím.
,,A teď bych ráda věděla něco o tom tvém zranění!" Rychle jsem odvedla téma někam jinam. Opravdu jsem se za to styděla, ale Faramir se mi moc líbil. Teď jsem ale svou pozornost zase upjala dívce sedící přede mnou. Beatrice se chvíli zamýšlené dívala za mě. Když ale konečně otevřela pusu vypadlo z ní pouhé: ,,Já vlastně ani nevím."
,,Myslela jsem, že mě uzdravil Aragorn, ale když jsem mu poděkovala, dozvěděla jsem se, že on mi nic s nohou nedělal. A Legolase už jsem se taky ptala. Nikdo nic neudělal" řekla zamyšleně.

Už to bylo pár dní, co jsme v Minas Tirith. K další velké bitvě se opět schyluje a je mi jasné, že já a Beatrice na ní nebudeme chybět. Její zranění už byla úplně pořádku. Kdybych tak jen věděla, jak to dělá...

*Beatrice*

Po večeři jsem se odebrala do svého pokoje. Unaveně jsem dopadla na postel a už jsem si představovala, jak projíždím po tak dlouhé době sociální sítě. Ale tento způsob života se mi líbil. Mám tu přátele a jsem spokojená. Není do sice domov, ale mohlo to dopadnout hůř. Ze všeho kolem jde cítit jakési kouzlo, které v běžném světě nikdy neucítíte. Bez všeho moderního na vás prve padne úzkost, ale já mám teď tolik možností, jak začít život jinak.

Únavou jsem zavírala víčka a kolem mě se rozprostřela temnota.

Ráno jsem se probudila pozdě, Slunce už bylo dávno nad obzorem. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že dnes se vyjíždí do bitvy k Černým Branám. Bez meškání jsem vyběhla z pokoje. Doufala jsem, že ještě budou ve městě. Najednou mě ale zastavil Aragorn se slovy: ,,Ne, ty do boje nepůjdeš."
,,Ale já chci, chci bránit co je vám všem tak drahé" ohradila jsem se, ale nebylo to nic platné.
,,Jedeme za smrtí" řekl klidně.
,,A slávou!" vykřikla jsem, " vy můžete bránit ty, které milujete, tak proč já nesmím?"

Ještě chvíli jsme se takto hádali, než jsem ztratila naději, že bych někdy ještě mohla pozvednout meč. Beze slova jsem odešla. Chtěla jsem být sama. Až teď jsem si uvědomila, že ti, které znám tam pojedou a zemřou proti mnohonásobné přesile. Nakonec jsem byla ráda, že mě Aragorn zrazoval od tohoto úmyslu. Ale žal mi zalil srdce v domnění, že všichni zemřou. A co bude pak? Až bude naše obrana prolomena? To se pak i my ostatní máme rozloučit s životem?

To radši zemřu při útoku na Mordor než při obraně města. Jak jsem zamýšlené procházela uličkami, uviděla jsem Legolase, který pospíchal dolů k bráně.

Doběhla jsem jej. Chtěla jsem se s ním alespoň rozloučit. Co nejjemněji jsem se ho pokusila chytit za ruku. Okamžitě se otočil a já měla možnost zahledet se do jeho lagunových očí.
,,Chtěla jsem se jen rozloučit," pokusila jsem se o úsměv.
V jeho tváři jsem však nespatřila radost, nýbrž zármutek. Až po chvíli se pokusil o něco, co se možná vzdáleně podobalo úsměvu.

,,To opravdu nemůžu jet s vámi?" Zahleděla jsem se mu prosebně do očí. Odmítavě zavrtěl hlavou. Zkusila jsem na něj udělá psí oči. Ani to nepomohlo.

,,Válka není nic pěkného, ne pro dívky jako jsi ty"
To jako, že jsem úplný nemehlo?
Uvažovala jsem vduchu. Vůbec jsem Legolase neposlouchala až do chvíle, než ukončil svůj monolog a bylo opět ticho.

,,Musíš být silná" dořekl a spontálně mě objal. Mně se v tu chvíli málem podlomila kolena. Odtáhl se a já čekala, co bude dál.
Už mě chtěl obejít. Včas jsem zareagovala a chytila ho za tuniku.

Naše pohledy se střetly. Jeho modré oči si mě teď zkoumavě měřily.
Najednou jsem se zarazila. Netušila jsem, co mám dělat dál.
Přiblížila jsem se k němu co nejvíc to šlo. Stále jsem váhala, ale dodala jsem si odvahu a stoupla na špičky. Naklonila jsem se k němu a lehce jsem se mu otřela o rty těmi mými.

Ale neměla jsem to dělat. Beze slova mě obešel a mně nezbylo nic jiného než se dívat na jeho siluetu ztrácející se v zástupu bojovníků.

Zklamaně jsem odešla až do citadely, kde jsem se dala do pláče. Nevím, proč to dělám. Jsem nesvéprávná? Nebo jsem prostě idiot? Mé myšlenky mi nedaly odpočinout. Nakonec jsem dospěla z závěru, že jsem expert na to, jak si podělat život. Když jsem se uklidnila, unaveně jsem si jen pomyslela: Proč zrovna já?

Byla jsem na pokraji sil. Buď se z toho zblázním nebo se dám dohromady. Po krátkém přemýšlení jsem usoudila, že se nejspíš zblázním. Jak bych se totiž mohla dát dohromady?

Ve městě bylo celkem rušno, ale přesto se mi podařilo najít jednu zapomenutou, neobydlenou uličku s překrásným výhledem na Mordor. Opatrně jsem vyskočila vpřed. Tu mě ale zastavil ženský hlas. Ukrývala se v něm síla, která mě přiměla k tomu, zase věřit sama sobě. Nepochybovala jsem. Byla to Galadriel... má strážkyně.

Ani jsem Galadriel neposlouchala. Stačila mi ta skutečnost, že přišla... že mě nenechala samotnou. Vrátila jsem se do reality. Jen kousek dlouhého proslovu Galadriel mi dokonale utkvěl v paměti. ,,... To já jsem tě vyléčila. Budu s tebou navždy. I kdyžsi to zrovna nemyslíš, chráním tě při každém tvém kroku. Ale všechno nemohu zařídit. Jen ti pomoct. Samotné skutky musíš vykonat sama, ale nezapomeň, že nikdy nejsi úplně sama. Žij" Pak se odmlčela. Byla jsem rozhodnuta. Nevzdám se a budu bojovat až do posledního dechu.

Pak jsem se zadívala na ta temná mračna valící se od Mordoru. Najednou se objevilo světlo v temnotách a na jednom místě se objevila trhlina. Něco z ní vyletělo. Mířilo to ke mě. Byla jsem ráda. Konečně jsem našla svou sílu a teď se nevzdám, i kdybych se dívala smrti do očí.

Konečně jsem vydala další kapitolu. Děkuju vám všem, kteří jste vydrželi u tohoto příběhu a dáte mu ještě šanci. Popravdě jsem neměla moc inspiraci a mám rozepsané i jiné příběhy, takže moc nevím, co vydávat dřív... ovšem tady je další kapitola. Možná nudnější a za to se omlouvám.

Zase možná někdy,

AnnienSkywalker❤