Beatrice se najednou ocitne ve Středozemi, kde zuří válka o prsten. Nejdříve se chce vrátit domů, ale pak najde vnitřní sílu. Jak vypadá válka o prsten z pohledu mladé Beatrice?
Představte si svět, kde nikdo nenapsal o Středozemi a kde nikdo nikdy n...
Projela mi tato myšlenka hlavou, když jsem viděla, jak jeden skřet drží meč u krku Eówyn.
Ta jen zašeptala:,,Uteč..." Škřet se jen zašklebil a něco zařval ve skřetím jazyce.
Do očí mi vhrkly slzy. Eówyn se na mě dívala prosebně a také se jí začaly očí lesknout slzami. Otočila jsem se, ale byla jsem v obklíčení. Vytasila jsem meč z pochvy.
,,Teď budete žadonit o smrt!!!" Zařvala jsem to na celý les, ale skřeti se jen pobaveně šklebili. Ani nevytáhly zbraň. Až na jejich velitele, který držel svoji šavli u krku mé kamarádky.
Věděla jsem, že musím alespoň blafovat... ,,Čeká vás jen bolest" řekla jsem to s ledově usměvavou tváří a skřeti se přestali smát a vytasili na mě své meče. Několik z nich dokonce polekaně couvlo, ale ty velitel hned nahnal ke mně. To byly jatka...
Na zemi leželi dva vedle sebe... bez života. Ani nevím, jak jsem to vlastně udělala. Prostě jsem se nějak otočila a podřízla je. Pak mě ovšem hlavou projela bodavá bolest. Jeden z těch ohavů mě vzal po hlavě klackem. Poklesla jsem na kolena. Cítila jsem ohromnou bolest hlavy a viděla pramínek krve stékající po mém rameni...
Velitel na nic nečekal a jedním pohybem podřízl Eówyn hrdlo. V té chvíli jakoby se pro mne zastavil čas. Bezvádné tělo spadlo na zem. Ještě žila. Pohla se směrem ke mě a já viděla její zkrvavený krk. Lehla si do kamení a nepřestávala se mi omlouvat pohledem. Její oči jako by pomalu zhasínaly a já jen sledovala jak pomalu svěsila hlavu a už se nepohla. Po tváři se mi řinuly slzy a další se draly z mých uplakaných očí. Bezmocně jsem sledovala jak umírá a nic jsem neudělala!!!
Skřeti vše sledovali jako kdyby to bylo nějaké divadlo. Smáli se a tiše se mezi sebou vsázeli, která z nás zemře první. Pomalu jsem k ní dopadla a obejmula jí. Po tvářích mě tekly vodopády slz. A pak se to stalo. Přestal se jí hýbat hrudník a přestala s nepravidelnými trhavými pohyby.
Už jsem nemohla. Lehla jsem si vedle ní a po chvíli jeden ze skřetů v publiku zařval: ,,Tak dělej už!" a při těchto slovech mi zabodl dýku do nohy. Obejmul mě mlhavý závoj a vše se začalo ztrácet...
-----------------------------------
*Aragorn* Dívky se nevracely už hodně dlouhou dobu, a tak jsem vyzval královskou gardu v čele s Eomerem, abychom jim vyjeli napřed. Jeli jsme jen krátce a v lese to začalo smrdět krví. Jeli jsme po kamenité cestě a pak to přišlo jako rána z čistého nebe. V obklíčení skřetů ležela mrtvá Eówyn a vedle ní umírající Beatrice. Zavelel jsem k útoku. Rohanští jezdci se neštítili smrti vyrazili do boje s nezvanými hosty. Ani ne deset minut a les byl vyčištěn od těch netvorů. Společně s Eomerem jsem zjišťoval jestli Eówyn přežila. Žila... ale srdce vynechávalo každý druhý úder. Eomer jí se slzami v očích posadil na koně a já se podíval na řeznou ránu na Beatricině noze. Nebyla vážná ani hluboká. Problém dělala rána na hlavě, ze které vytékala pořád nová čerstvá krev.
Zavolal jsem na Legolase, který ihned sesedl ze svého koně a klekl si vedle mě. Podíval se na ránu a ujistil mě, že Beatrice přežije. Chtěl jsem, aby ji měl pod dohledem elf, a tak si ji k sobě musel vzít Legolas.
*Legolas* Aragorn jí vysadil do mého sedla a vyjeli jsme. Po cestě jsem jí měl před sebou. Pořád byla v mdlobách, ale najednou se pohla a chytila se za krvavou ránu na hlavě. Ruku jsem hned zastavil, protože by si tam tak akorát zanesla nějakou infekci. Rána hnisala a vypadalo to hůře než když jsme jí našli. Jemně jsem jí chytil za hlavu a snažil se zaříkadly zmírnit bolest:
,,Nai lassi cuilornelyava úlúmë hestuvar!" ( ať listy tvého stromu nikdy nepadají!)
Naštěstí to přežila a my šťastně projeli branou Edorasu. Král nás netrpělivě vyhlížel a když uviděl zkrvavenou Eówyn, zalily se mu oči slzami.
Donesl jsem Beatrice na ošetřovnu a tam mě všichni žádali, abych ty dvě dívky vyléčil. Zrovna léčitel nejsem, ale často jsem pozoroval ošetřovatele v Temném hvozdě a tam jsem se něco přiučil. Nosili mi čisté obvazy, čistou vodu a bylinky na tlumení bolesti. Zase odnášeli obvazy od krve a špinavou vodu. Takhle to chodilo až do večera, kdy už se Beatrice mohla i hýbat a Eówyn sedět na posteli. Byl jsem u nich celou noc, aby se náhodou něco nepřihodilo. Ráno byla Beatrice skoro v pořádku až na hlavu. Zůstala jí tam jizva, která se už nikdy nezahojí, ale bude ukrytá pod vlasy. Eówyn naproti tomu mohla jen sedět a posteli a být v klidu. To mě už mohli vystřídat lidští lékaři a ti se začali plně věnovat utrápené princezně.
*Beatrice* Nemohla jsem tomu uvěřit. Ten elf, o kterém jsem si myslela, že by mne nechal jen tak zemřít u mne byl celou noc. Nespal, nejedl a plně se věnoval mé ráně na hlavě. Za tu noc jsme neprohodili ani slovo, ale já věděla, že nebude tak povrchní, jak jsem si prvně myslela.
Po obědě jsem se odhodlala za ním jít a poděkovat mu všechno, co pro mě udělal. Zaklepala jsem a uslyšela jsem klasické: ,,Dále" a nesměle jsem otevřela dveře. Zatímco jsem se k němu blížila, on odložil svoji knížečku. Jeho oči už nebyly nepříjemně ledové, ale byly hluboké jako dvě tůně, ve kterých jsem se málem utopila.
,,Děje se něco s tou hlavou?" optal se starostlivě. ,,Ne, jen jsem ti přišla moc poděkovat. Opravdu si vážím toho, co jsi pro mě udělal."
Nic na to neřekl. Jenom pokýval hlavou a usmál se na mě. Nevěděla jsem, co mám dělat. Když se smál, vypadal mnohem příjemnější. Pomalu jsem zase odešla z jeho pokoje a zamířila na ošetřovnu, kde se ještě léčila Eówyn. Otevřela jsem dveře a uviděla ztrápenou Eówyn sedící na posteli. Sedla jsem si k ní a v jejích očích jsem viděla omluvu a smutek.
,,Tak moc mě to všechno mrzí!!!" Trochu drmolila, ale bylo jí rozumět. Zastavila jsem jí v dalších omluvách. Nemohla vědět, že na ty skřety narazíme. Uviděla jen její jizvu na krku. Už byla jen malá a špatně viditelná, ale zůstane tam až do její smrti. Stejně jako ta, kterou mám já na hlavě. Usmála jsem se na ní a povzbudila jí, že se zase uzdraví.
Po jídle jsem chtěla jít trénovat, ale nebyl nikdo s kým bych mohla jít. A tak jsem si vzala housle, které jsem předtím našla v magnoliovém háji.
Trénovala jsem a trénovala. Přišlo mi, že se každou chvíli zlepšuju. Procházela jsem se po planinách a stepích až jsem zablodila zase k tomu jezeru. Tam mě to vždycky nějak táhne. Asi za to mohou nějaké nadpřirozené síly.
Slunce zapadalo a já si připadala silnější než kdy předtím. Ten pocit svobody byl k nezaplacení.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po západu slunce jsem se vypravila zpátky. Došla jsem do Edorasu. Byla tma. Lehla jsem si v mém pokoji a vyčerpáním usnula.
Děkuju všem co toto čtou. Jestli se vám to líbí, hlasujte a napište nějaký koment.
