Cesta do Středozemě (Lotr FF) |POZASTAVENO|

13) Nepříjemné probuzení

*Legolas*
Ztráty byly velké. Procházeli jsme společně bitevní pole, abychom ještě pomohli zraněným nebo jsme
spalovali mrtvoly na hromadách. Najednou začal Éomer křičet a svalil se na kolena. Když jsem k němu přiběhl, viděl jsem v jeho náručí mrtvou sestru.

Trpěl a já mu nemohl nijak pomoci. Snažil jsem se jí oživit zaříkávadly, které jsem si pamatoval z ošetřovny v Temném Hvozdu. Jako malý elf jsem léčitelům často "pomáhal". Nic ale nezabíralo, avšak jsem věděl, že Aragorn se o tento typ léčitelství zajímá mnohem více než-li já. Naneštěstí se teď nacházel na druhém konci bitevního pole. Éomer byl však nesmlouvavý a já se tak pro něho musel vypravit. Po vyčerpávajícím dni už mi bylo docela jedno jestli chodím mezi mrtvolami nebo ne. Ale byl jsem si jist, že bych si všiml, kdyby byl někdo živý. 

Několik desítek metrů přede mnou byl kůň. Doběhl jsem ho a chtěl jsem ho odvést zpět, ale vzpíral se, jako by někoho chránil. Na zemi za ním ležela dívka. Zdála se být mrtvá, ale zdání může klamat.

Be... Bentie, Bentis...
Přemýšlel jsem nad jménem a pak mi to docvaklo: Beatrice!!!

Doufal jsem že to s koněm půjde, když na něj promluvil elfsky. Nic nezabralo... nechtěl mi uhnout... nevěřil mi

Hladil jsem ho a šeptal jsem mu, aby dostal rozum a nechal mě projít. Beatrice sebou trhla a chytila koně za nohu a zašeptala: Almione...

Kůň tedy couvl pryč a já jsem Beatrice chytil a zvedl. Měla vykloubené rameno, otevřenou zlomeninu na noze a byla hodně slabá. Zkusil jsem jestli se udrží na nohou. Neudržela, a tak jsem ji zvedl a nesl k Minas Tirith. Sice  protestovala, ale mě to přišlo spíše roztomilé. Na Aragorna jsem už úplně kašlal. Nevím, co se to se mnou stalo.

V Minas Tirith bylo hotové pozdvižení. Všichni se snažili vyléčit raněné a lékaři měli na pilno. Proto jsem si tedy půjčil hadřík a začal utírat zaschlou krev na Beatricině těle. V boku měla ránu po trefě šípem. Tu jsem vyčistil a obvázal. Když jsem měl své dílo pomalu dokončené, ucítil jsem pohyb. Už byla při vědomí a tak jsem se ptal na to, jak se cítí. Rukou mi přejela po tunice a zašeptala: ,,Děkuji"

*Beatrice*
Myslela jsem, že jsem zemřela. Ano...
Opravdu se mi zdálo, že jsem mrtvá a že jsem v nebi, ale zdání může klamat.

Když jsem konečně přišla k sobě, celým tělem mi nejdříve  vystřelila prudká bolest. Následně jsem ucítila strašnou bezmoc. Nemohla jsem ani otevřít oči natož se nějak pohnout. A přeci jsem cítila něčí jemné dotyky.

Konečně se mi podařilo otevřít oči a spatřila jsem světlovlasého elfa klečícího nade mnou. Popravdě jsem nevěděla, co mám říct, ale vypadalo to, že si mého probuzení vůbec nevšiml. Chtěla jsem na sebe nějak upozornit a proto jsem donutila svou ruku, aby se zvedla. Ovšem kvůli ještě nedokonalé kontrole nad mým tělem, zdvižená ruka přistála na elfově tunice. Okamžitě se ke mně sehnul a ptal se mě na ty obvyklé věci ohledně toho, jak mi je...

Často na otázky tohoto typu odpovídám jednoduchými slovy: "Dobrý" nebo "V pohodě"

Ale z úst se mi nedařilo vyloudit jediné slovo až na "Děkuju", které popisovalo všechny mé pocity. Pokusila jsem se alespoň hnout, ale místo plynulého pohybu jsem dospěla k další záplavě bolesti která vystřelila z boku, levé ruky a levého kolene.

Legolas si všiml mého trápení a zeptal se mě: ,,Chceš do Citadely?"
Pomalu jsem kývla ucítila jsem nepříjemný pocit, ze kterého se mi zatočila hlava. Tento pocit už byl ale rychle pryč, poněvadž jsem pohodlně odpočívala v jeho náručí. Silně mě ale bolela hlava, takže jsem si blaženého pocitu moc neužila. Před očima se mi zatmělo a já padla opět do tmy.