Cesta do Středozemě (Lotr FF) |POZASTAVENO|

15) Bojuj

*Pohled třetí osoby*

Beatrice s pohnutím hleděla na černého pegase, který se právě snášel z nebes. Jako by jej slyšela hovořit k ní. Neslyšela však slova, ale cítila pocity a emoce. Nebylo to obyčejné zvíře.

Pegas zastavil před ní a radostně zaržál. Až teď si brunetka uvědomila, proč je tady. Uvědomila si ale, že nemá meč. Chtěla se rozběhnout zpátky pro svou zbraň, ale kůň ji zastavil. Před Beatrice se objevil nástroj, který tak dlouho postrádala.

Housle se během chvilky zhmotnily. Dívka se pomalu přiblížila a vzala skvost do rukou. Černé housle zdobené mitrilem jen vybízely k vyzkoušení. Beatrice se ale zastavila, protože zpozorovala nádherný drahokam zasazený pod kobylkou houslí. Leskl se v nevýrazném světle jako hvězda na nebi.

Najednou ale předmět začal mizet. Měnil se v hustou mlhu, která prosakovala skrz její kůži. Beatrice neustále cítila přítomnost onoho magického předmětu neustále u sebe.

Pegas dívku vybídl, aby si nasedla. Najednou Beatrice přesně věděla, co má dělat... co je její úděl.
Pomalu s vyhoupla na vzácného koně.

Kůň vzlétl a Beatrice opět zalil ten opojný pocit bezpečí a štěstí. To ale netrvalo dlouho. Před dvojicí se objevil Mordor.

Brunetka začala přemýšlet nad tím, jak vlastně pomůže svým přátelům v boji proti zlu. A pak jako by jí něco v podvědomí říkalo, ať se nepřibližuje k vojsku. Ten hlas byl úlisný, ale stejně tak temný. Navzdory tomu Beatrice cítila jakési uvolnění a pocit bezpečí, když k ní promlouval. Přísahala by, že tento hlas ještě nikdy předtím neslyšela, přesto jí byl tak známý.

Na radu tohoto hlasu se dala jiným směrem. Obrátila pegase. Cítila něco neuvěřitelného. Něco jí táhlo jedním směrem. Na obzoru již byla vidět armáda, ve které se jistě museli nacházet i její přátelé, ale ona se dala jiným směrem. Pegas stoupal kolem skal strmě nahoru, až vystoupal úplně nad mraky. Odtud měla Beatrice krásný výhled na tuto příšernou scenérii.

Hlas v její hlavě stále sílil. Už ani nerozuměla tomu, co říká. Neviditelná síla jí táhla směrem k obrovské hoře, ze které šlehaly plameny. Pobídla pegase, ale ten se vspouzel. Nakonec ale vznešeně zvíře přinutila k pokoře.

Přeletěli společně skály a před nimi se rozprostřela pustina. Již viděla svůj cíl. Cítila neuvěřitelnou moc. Dívka si ale všimla i ohnivého oka bez víčka. Najednou se jí zdálo, jako by ji volalo ono oko. Vůle ji ale táhla někam jinam... k ohnivé hoře.

Z přemýšlení ji ale vytrhl ohlušující křik Nazghûlů. Než se stačila vzpamatovat, jeden na dvojici zaútočil. Kůň byl ale rychlejší. Obratně změnil směr letu a vyhnul se nepříteli. Najednou se ale do pronásledování vrhli i ostatní z Nazghûlů. Pegas zrychlil, aby unikl spárům draků.

Beatrice ale neuměla na koni ještě tak dobře jezdit, aby se udržela i v tak závratné rychlosti. Smýkla se jí ruka a poté spadla. Letěla vzduchem a jako by se pro ni zpomalil čas. Stejně se ale pomalu blížila k zemi. Slyšela zase ten hlas. Nerozuměla mu.

Těsně před tvrdým pádem se čas na chvíli zastavil úplně. To zpomalilo dívčin pád a po chvíli lehce přistála na kamenité zemi. Vstala a divila se: ,,Ale jak to? Vůbec nic tady nedává smysl. Co jsem mohla čekat ve světě, o kterém se mi snad jenom zdá."

Z přemýšlení ji vytrhl hluk. Stála před Horou Osudu. ,,To musí být ono," pomyslela si znovu. U vchodu zahlédla dva hobity. ,,To musí být určitě Frodo a Sam." Od svých přátel již znala jejich úlohu v tomto příběhu.
Jakmile se ale hrdě vypjala a rozhodla se jim pomoci, opět se skácela na kolena.

Nemohla se nadechnout. Nevšimla si totiž hustého dýmu, který otravoval zdejší krajinu. V očích ji pálil rozvířený prach. Snažila se pořádně nadechnout, ale s každým dalším nádechem vdechovala více a více prachu.

Naposledy zvedla hlavu a zahleděla se na vchod do Hory Osudu. Její omámené smysly ještě vnímaly výkřik, který se zjevně vydral z hrdla jednoho z hobitů. Cítila povinnost jim pomoci. Chtěla alespoň jednou za život učinit něco hrdinského... o čem by se mluvilo, na co by mohla být hrdá.

Tato myšlenka jí opětovně naplnila odvahou a odhodláním skončit zlo, které zde vzniklo. Hlasy v její hlavě bylo to jediné, co slyšela. Vydrápala se ke vchodu do Hory Osudu a spatřila před sebou na zemi ležet jednoho z hobitů. Druhý se o prsten přetahoval s jakousi ohavnou zrůdou.

Pojednou v kapse nahmatala sponku, kterou si předtím nechala jako poslední vzpomínku na domov. S hřejivou vzpomínkou na domov a úmyslem tohle všechno ukončit, se Beatrice vrhla vstříc dvěma zápasícím stvořením.

Jen na chvíli měla převahu ona. Právě v této chvíli měla v rukou prsten jen ona sama. Avšak jakmile stiskla onen zradný předmět pevně v dlaních, zasáhla ji pronikavá bolest na hrudi, která později rezonovala po celém těle. Cítila jako by se něco dostalo do ní, zničilo jí duši a usazovalo se na místě trosek jejího spáleného já.

Tento pocit ale netrval dlouho, poněvadž jí prsten už zase bral Hobit s tou nestvůrkou. Rozhodla se s tím skoncovat. Ze všech sil, co jí ještě zbývaly, chytila obě stvoření a vší silou se do jich opřela. Hobit, který stál propastí nejblíže uklouzl. Druhé stvoření se ale nechtělo prstenu jen tak vzdát a chytilo se Hobita.

Beatrice se zděšením pozorovala, jak oba padají ze srázu. Jakmile oba zmizeli za kamenným okrajem, sesunula se na zem. Nemohla dýchat, neviděla, na hrudi jí spočívala snad celá váha hříchů tohoto světa. Beatrice už ale neměla energii. Pomalu zavřela oči a před ní se rozprostřela tma. Jen jedno světlo viděla, byl to ten zářící drahokam z houslí. I ten se začal pomalu vytrácet, až z něj zbyla jen malá tečka, a pak už ani ta. 

Poslední, co slyšela, byl jemný hlas její strážkyně Galadriel: ,,Zůstaň na světle, nepropadej temnotě, svoji úlohu v tomto příběhu jsi ještě nesplnila."

***

Konečně je tu po nějaké době zase nová kapitola! Vím, že sem pravidelně kapitoly nepřidávám, ale konečně jsem se k tomu zase dostala 😊

Annie 💙