I don't know my name[FF, Poberti]

6.

1. 9. 1976

Plavba lodičkami byla úchvatná, vůbec jsem nelitovala toho, že tu mezi malými prvňáčky vyčnívám. V loďce jsem seděla s černovlasým chlapcem a blonďatou dívkou. Oba mě celou cestu ignorovali a povídali si mezi sebou, což mi vyhovovalo, alespoň jsem nemusela poslouchat pořád to samé do kola.

Byla jsem proto zklamaná, když jsme zastavili v přístavu. Obr nás zavedl k mohutné bráně a zabušil. Otevřela nám žena středního věku, která se představila jako profesorka McGonagallová. Už od první pohledu se mi nelíbila, musím se přiznat že jsem se jí docela bála.

„Co tady prosím vás děláte?!" Zděsila se, idned co mě uviděla.

„Jsem Lizabeth Delone, jsem tady nová."

„Ach, pardón já na vás úplně zapomněla." Usmála se.
„Tak mě následujte." Řekla a vedla nás dál do hradu.

Stáli jsme před vchodem do Velké síně, jak nás obeznámila McGonagallová, a vyčkávali jsme než nás propustí dovnitř. Já jsem stála na kraji skupinky a pozorovala jsem strkající se prvňáčky. Byla zábava pozorovat jak se škádlí a šlapou si na nohy. Jen matně už jsem si pamatovala okamžik, když jsem já poprvé vstoupila do Hodovní síně u nás v Krásnohůlkách, bylo mi to líto. Tyhle bezstarostné chvíle bych si chtěla pamatovat. Z mých úvah mě vytrhlo až  otevření obrovských dveří velké síně, všichni jsme se seřadili po dvojcích do lajny a následovali jsme kroky profesorky.

Velká síň byla, no jak to říct, obrovská. Málem mi vypadali oči z důlků jak jsem se snažila pochytit všechny ty nádherné výjevy, které tato síň nabízela. Od mrzimorského stolu na mě mávala Leia, usmála jsem se jejím směrem a vyhledala jsem pohled Reguluse. Našla jsem ho sedět u zmijozelského stolu, jak se potichu baví se svými přáteli. Když zaznamenal můj pohled neznatelně se usmál a mrkl. Na chvilku ze mě spadla nervozita, odevšad se ozíval smích a já se cítila šťastná.

Málem jsem vrazila do dvojce přede mnou, která se najednou zastavila. Pohlédla jsem do předu a zpozorovala jsem McGonagalovou, jak vyvolává jména.

„Baker, Mark!" Vyřkla profesorka první jméno a do popředí se protlačil první student.

„Mrzimor" Mrzimorský stůl začal jásat.

A tak to šlo dál, dokud nebyli všichni prváci zařazeni. Stála jsem tam už jen já.

„Delone, Lizabeth" Nervózně jsem vykročila směrem k Moudrému klobouku. Otřela jsem si zpocené dlaně do kalhot a usedla jsem na židličku, přes hlavu mi přepadl klobouk.
Aaaa...koho pak to tu máme? Mladá Rockwoodová, celá babička co?
Nijak jsem na slova ošumtělého klobouku nereagovala, přišlo mi zbytečné se hádat s kusem hadru.
Hodila byses do Zmiozelu to ano, ale bojím se že bys tam nezapadla. Nemáš šarm Zmiozelu, ne ty patříš do..... „Havraspár!" Vykřikl a Havraní kolej začala jásat.

Usedla jsem na místo vedle Madelaine a dívala jsem se na ruce v mém klíně. Měla jsem tak světlou kůži, to bylo asi tátovým pigmentem. Taky se nikdy neopálil.

Nevnímala jsem proslov Brumbála, ani smích studentů, když se před nimi objevilo jídlo, ne. Byla jsem ve své vlastní bublině, co teď? Je Havraspár dost dobrý pro Rockwoodovi? Jak bude reagovat dědeček? Z mých otázek mě vytáhla Madelaine, která do mě velmi hrubě strčila loktem.

„Tak co? Jak si spokojená s Havraspárem?" Zeptala se mě dívka s velmi krátkými hnědými vlasy. Pokrčila jsem rameny a napila jsem se z poháru vody.

„Mimochodem, já jsem Viktorie Fostrová." Usmála se.

„Liz," povzdechla jsem si.

„Ty jsi z Francie? Usuzuji podle příjmení."

„Ano. Otec byl francouz."

„Byl?" Přivřela jsem oči, jediné mé citlivé místo.

„Ano, byl."

„Jakto byl."

„Umřel jasný!" Neudržela jsem se a zařvala jsem. Dokonce večeře se mnou nikdo nepromluvil.

***

Po večeři mě vyhledala Leia, pogratulovala mi k Havraspáru a doprovodila mě na kolej. Byla jsem za to ráda, ikdyž byla neskutečně otravná a já jí neustále odháněla zůstala se mnou.

Havraspárska společenská místnost byla úchvatná, ihned jsem si zamilovala křeslo nejblíže krbu. Pokoj, už tak úžasný nebyl, z velké části pro to, že jsem ho sdílela s Viktorií a mezi námi, byla pořád poměrně napjatá atmosféra.
Zabrala jsem si tedy postel co nejdále od té její a znaveně jsem se do ní položila.

***
2. 9. 1976

V noci jsme měla problém usnout, neustále jsem se převracela a vrtěla jsem se. Když jsem na svých hodinkách sponzorovala tři hodiny ráno, usoudila jsem že už neusnu, spustila jsem proto svá nahá chodidla na studenou podlahu. Po těle se mi rozšířila husí kůže a já se otřásla.

Pomalu jsem sestoupila do společenské místnosti a následně úplně dolů k obrovské bráně, která vypadala nedobitně. Doufala jsem, že se podívám zase po dlouhé době na noční oblohu, ale asi mi to nevyjde. Už jsem se chtěla otočit a vydat se zpátky, když jsem si všimla malé skvírky mezi dveřmi, kterou pronikalo světlo měsíce v úplňku. Zaradovala jsem se a proklouzla jsem škvírou ven z hradu, rozeběhla jsem se co nejdál a mé nohy klouzaly po mokré trávě. Zastavila jsem se až u nejbližšího stromu a podívala jsem se na nebe, které bylo tak kouzelné, točila jsem se dokola a smála jsem se na měsíc ve znamení úplňku.

V tu ránu mě něčí ruka chytila za zápěstí a já čelila pohledu oříškových očí. „Co tady kruci děláš!?"

M💘