I don't know my name[FF, Poberti]

12.

5. 9. 1976

„Vy, vy co?!" Vyjela Leia, ihned potom co jsem jí pověděl a o mém a Siriusově polibku.

„Prosím tě uklidni se, někdo nás může slyšet!" Sykla jsem po své kamarádce. Poté jsem se rozhlédla do okolí dubu, pod kterým jsme seděli. Naštěstí jsem nikoho v doslechu nepostřehla. Nevěděla jsem proč jsem o tom Leii řekla, vždyť jsme byli kamarádkami pouhý týden. Něco ve mě se však chtělo pochlubit, to já jsem přece byla ta, která se líbala se Siriusem Blackem! Části mého já bylo ze mě samé na nic, vždyť jsem ho vůbec neznala! Ten polibek nemusel vůbec nic znamenat a mělo to zůstat mezi námi, ale já jsem to jako blbá Káča musela rozkdákat všude do okolí. Cítila jsem se velmi zmateně, tak nějak špatně spokojená. Když si vzpomenu na to, jak mě chtěl Edward před rokem políbit a já odběhla a strašně moc jsem se styděla....
Tátova smrt mě změnila, Anglie mě změnila.

„Vždyť jste spolu mluvili asi tak dvakrát!" Nerozumněla stále mím slovům hnědovláska a masírovala si spánky. Já jí na to odpověděla pokrčením ramen a vítězným úsměvem.

„Hele nemusíš mi závidět, určitě se pro tebe taky někdo najde," usmála jsem se na Leiu vstřícně.

„Co! Já ti nezávidím! Proč bych taky měla? Black je ten největší sukničkář, kterého znám, vždyť on střídá holky jako ponožky!" Zamračila se a vstala ze své pozice. Já se však jen vševědoucně pousmála.

„Ale nepovídej, vím jak ses na něj pokaždé dívala. Líbí se ti, ale nechceš přiznat, že jsi mu také propadla."

„Co to meleš kruci?! Já nikomu nepropadla!" Začala Leia propadat histerii a rudnout zlostí.

Já jsem zůstala v klidu a prohlížela jsem si nehty.

Leia už už vypadala, že něco řekne, pak však jen zavrtěla hlavou a odešla směrem zpět k hradu. Poté co má jediná kamarádka zde v Anglii zamířila zpět k hradu opřela jsem se o kmen dubu a prohrábla jsem si vlasy. Nevím proč jsem na ní byla tak zlá, ale potřebovala jsem si na někom vybít zlost. Dávala jsem to za vinu tomu, že mi chybí rodina a přátelé z Francie, které jsem postrádala každým dnem více a více. Byla jsem tak zmatená.

Už jsem chtěla vstát a jít se Leii omluvit, když v tu jsem spatřila jak asi sto metrů od mě visí nějaký mladík hlavou vzhůru a okolo něj je dav smějících se lidí. Zamířila jsem směrem k onomu místu pomalým tempem, abych na sebe náhodou neupozornila.

Když jsem procházela okolo jednoho ze stromů uviděla jsem pod ním zrzavou dívku, mohla by být tak stejně stará jako já, možná o rok starší. Na nohou měla rozloženou knihu, ale její pohled směřoval jiným směrem, tedy k mému cíli. Dívka propalovala mladíky pod stromem, kteří drželi hůlky a dělali ostatním zábavu, tak vražedným pohledem, že jsem si myslela, že do nich vypálí díru.

„Ahoj?" Oslovila jsem zrzku s úmyslem zeptat se na situaci. Ona však nereagovala, ani když jsem jí oslovila po třetí, a tak jsem jí nechala tak a pokračovala jsem v cestě.

Když jsem se dostala k tomu davu, opatrně jsem se protlačila, až do prvních řad. Tam jsem viděla to co jsem doopravdy nečekala. Stáli tam poberti, ti poberti. Mávali hůlkama a posmívali se nepěknému černovlasému chlapci, který teď už neměl ani kalhoty. Cítila jsem se ohledně chlapce špatně, ale nic jsem nedělala jen jsem tam stála a pozorovala Siriuse, kterému to dnes obvzláště slušelo. Sklamalo mě, když mi nevěnoval ani jeden jediný pohled, a tak jsem se otočila na patě a vydala jsem se zpět k hradu do havraspárské věže s plnou hlavou chlapce, který mi zamotal hlavu. Na Leiu už jsem dávno zapomněla.

M💘