I don't know my name[FF, Poberti]

1.

20. 8. 1976

Hleděla jsem na můj prázdný pokoj, který byl tolik let mým útočištěm.

Přejela jsem prsty po prachem zasedlé okenici a otevřela jsem je dokořán. Vyhlédla jsem z okna a ofoukl mě slabý jarní větřík, hned po tom jsem spatřila před vstupem do domu mé přátele.

Seběhla jsem ze schodů jako namydlený blesk a otevřela jsem vstupní dveře.

Do náruče mi vpadla Adell má nejlepší kamarádka a zabalila mě do svého hřejivého objetí. Zpoza ní se na mě křenili Edward a Marco, kteří se po chvílí k našemu objetí přidali.

Po opravdu dlouhém objímání mě Adell ze svého objetí vyprostila a chytla mě za obě ruce. Dívala se na mě svýma kříšťálovýma očima a já se mrkáním snažila zahnat slzy, které se hrnuly na povrch. ,,Budete mi všichni strašně chybět." Řekla jsem a popotáhla jsem.

,,Ty nám víc. Kdo mi bude dělat úžasná krokodýlí "tetování" na rukou? S kým budu objevovat co největší dvojsmysl?" Zeptal se Marco. Musela jsem se pousmát nad vzpomínkou na naše společné příhody. Tenhle klučina byl můj jediný kamarád, který byl čaroděj a chodil se mnou do Krásnohůlek. Adell a Edward byli mudlové.

,,Budu vám psát," slíbila jsem. ,,Každý den." Naše loučení ovšem přerušila má matka: ,,Liz! Liz, kde jsi?" Protočila jsem očima. ,,Tady!"

,,Pojď jsem, už jsou tady pánové z ministerstva!"

,,Jó, už jdu!" Naposledy jsem se smutně usmála na své přátele a každé ho z nich jsem objala.

,,Mám vás ráda." Zašeptala jsem ještě a vběhla jsem zpátky do domu se slzami v očích.

Když jsem vstoupila do obývacího pokoje opravdu se zde nacházeli nějací úředníci z ministerstva. Vkročila jsem zrovna ve chvíli, kdy se jeden ze tří přemisťoval s naší pohovkou. Rozhlédla jsem se po místnosti, celá byla kompletně vyklizena. Teda až na majestátní krb, před kterým jsem vždy sedala, když mi tatínek vyprávěl o Krásnohůlkách.

„Pojď zlato," houkla na mě mamka, když viděla, že se k chůzi nemám. Protočila jsem oči a postavila jsem se po jejím boku naproti jednomu uředníčkovi. Až teď jsem si všimla, že v ruce drží starou odrbanou botu. Nakrčila jsem nos. On se jen pousmál a botu podal mé matince. Matka jí bez protestů přijala. Teď už jsem byla úplně zmatená. Proč si podávají botu?

„Chyť se jí," vybídla mě máti a kývla směrem k botě.
„To určitě," zašklebila jsem se. Úředník stojící naproti mě vyprskl smíchy, když spatřil můj znechucený pohled. Matka se na něj vražedně podívala, úředníkovi však na tváři pořád hrál úsměv.

„To je přenášedlo madam," obeznámil mi situaci.

„Bota?"

„Ano bota."
Zašklebila jsem se. No bezva, ani ho neznám a už jsem se dokázala ztrapnit.

„Prosím tě nešaškuj a pojď se chytit té boty. Za chvíli se přemístí," zavrčela přes zaťaté zuby matinka.

„No jo," povzdechla jsem si a s velkou nechutí jsem uchopila společně s máti botu-teda pokud se tomu tak dá říkat.

,,To tu jako budeme dvě minuty stát a
držet botu? Jako vážně?" Otázala jsem se, když už mě nebavilo postávat uprostřed pokoje.

„Ano," odpověděla s drzým úsměvem matinka. Vyplázla jsem na ní jazyk, ale když se mi pokusila vrazit políček celý svět se semnou zatočil.

Už jsem se přemisťovala to ano, ale tohle bylo něco jiného. Přemisťování s matinkou bylo vždy rychlé, ale tenhle styl přemisťování se mi zdál nekonečný. Neustále se mi točila hlava a žaludek byl jako na vodě. Ještě k tomu všemu se mi bota pořád pokoušela vyklouznou z ruky. Ale naštěstí se jí nepovedlo z mého sevření uniknout.

Když se vše kolem mě konečně přestalo točit a my se dostali do Anglie, mé první přivítání s tou to zemí bylo obeznámení s jejími tvrdými chodníky.
No zrovna takhle jsem si mou první návštěvu Londýna nepředstavovala.

„Jsi v pořádku?" Přiběhla ke mě matka.
Zabručela jsem na souhlas a zvedla jsem se ze země. Všechno mě bolelo, ale neměla jsem pocit, že mám něco zlomené. Povzdechla jsem si a vydala jsem se za matkou směrem k hlavnímu vchodu honosného sídle Rookwoodů. Asi jsem nezmínila, že má matka byla za mlada Rookwoodová že?

Máti se zastavila s rukou nataženou před klepadlem a s dechem zadrhnutým v krku. Chápala jsem proč se do toho zrovna nehrne, vždyť před lety odtud utekla za mím otcem. Utekla od svého snoubence a budoucího manžela. Utekla od života princezny zavřené v kleci se lvem. Utekla, protože milovala. Proč by se na místo plné nechuti, pýchy, nerovnoprávnosti, týrání a posluhováváni měla vracet? Proč by měla prosit na kolenou za odpuštění člověka, který ji nutil do sňatku s tyranem? Proč jsme tu vlastně stály? Proč jsme nezůstaly na místě plné vzpomínek na toho, který si získal naše srdce? Možná z části proto, že nám tam právě mého otce všechno připomínalo. Že jsme viděli jeho úsměv, tam kde nebyl. Možná proto, že jsme byli zoufalé.

Matka svěsila ruku:„Tohle nedokážu. Ne..nejsem připravená," chytla jsem jí za volně visící ruku a silně jsem jí stiskla.
,,To zvládneme mami. Společně to dokážeme," řekla jsem a bez váhání jsem třikrát zaklepala.

Od té chvíle se můj život obrátil vzhůru nohama. Sen se proměnil v noční můru. Později jsem si často vyčítala tento okamžik, že možná kdybych nezaklepala, tím prokletým klepadle na ty prokleté dveře toho prokletého domu. Možná by se nic z následujících věcí nepřihodilo. Ale to bych nezažila ani ty dobré věci. No nevím, můžete to posoudit sami.

M💓