I don't know my name[FF, Poberti]

9.

3. 9. 1976

„Ahoj Liz," slyšela jsem něčí melodický  hlas. Pomalu jsem rozevřela víčka a usadila jsem se na madraci.

„Ahoj Leio," pozdravila jsem svou jedinou kamarádku.

„Tak co říkala Pomfreyová, kdy tě pustí?"

„Říkala, že mě pustí už na dnešní večeři. Hlava se jen potřebovala trochu vzpamatovat z toho otřesu mozku."

„To je super, můžeš sedět u nás!"

„Ty víš, že nemůžu," smutně jsem se na tmavovlásku usmála. Leia se zamračila a pokývala hlavou.

„A co ten kluk? Už se vzbudil?" Kyvla Leia k lůžku vedle, které bylo ohraničeno závěsy. Zahleděla jsem se na závěsy, které tady byli umístěny hned poté co jsem chlapce viděla poprvé.

„Remus?"

„Tak už mu říkáš křestním?" Zakřenila se na mě Leia, v duchu jsem nad ní protočila oči.

„A jak bych mu měla říkat? Záhadný kluk za závěsem? Pan Lupin?"

„Já nevím, jen mi to pořád příjde zvláštní, jako byste se znali, ikdyž neznáte." Taky mi to tak přijde, ale spíš jako bychom se už setkali. Pomyslela jsem si v duchu, na Leiu jsem se však jen slabě pousmála. „No chápeš komu by nepřišlo divný, že se o členu legendárních Pobertů bavíš jako o starém známém? Nepříjde ti to ani trochu zvláštní?"

„Počkat jakých Pobertů?" Tohle mě zarazilo.

„Nejslavnější kluci na škole? Haló? Země volá Lizzie." Zasmála se Leia, já však pořád netušila o čem mluví.

„Co?"

„Počkat," zarazila se pro změnu ona. „Já ti o nich neřekla?"

„Očividně ne," Ušklíbla jsem se. Leia zakroutila hlavou a zlehka mě plácla po ruce. „Přestaň si ze mě utahovat Lizabetho!" Zaškaredila se na mě.

Usmála jsem se, ale naše dohadování přerušili vrzající dveře a následné hlasy přicházejících chlapců. Otočila jsem se na ně, hned jako první do dveří vešli dva chlapci, jeden z nich měl ruku kolem druhova ramena a dusil se smíchy. Byl to ten hezčí z dvojce, tedy tak mi to alespoň připadalo, chlapec měl uhlově černě vlasy a úžasnou postavu. Někoho mi matně připomínal, ale nemohla jsem přijít na to koho. Druhý z nich měl rozčepířené hnědé vlasy a kulaté brýle, v hrdle se mi zadrhl dech. To je on. Ten kluk z té úplňkové noci!

Udivení z přítomnosti druhého bylo opravdu vzajemné, neboť ihned co mě hnědovlásek spatřil začal couvat zpátky a něco šeptat směrem k druhému z chlapců. Černovlásek se však je ho rozpačitosti jen zasmál a šel dál, brejloun po něm začal chrlit nadávky, ale poslušně ho následoval směrem k nám.

„Čau Leio," zazubil se hned po příchodu na mou společnici černovlásek a mrkl. Leia pod jeho pohledem sklonila hlavu a neviditelně se začervenala, pak ale hlavu zase vstičila bez známky rozpačitosti a řekla: „Jdete za Lupinem?"

„Jo, ale první nás představíš ne?"
Znovu se laškovně usmál.

Leia si povzdechla a začala s představováním. „Siriusi, Jamsi tohle je Lizabeth Delone. Nově se tu přistěhovala. Liz tohle je James Potter," ukázala na hnědovláska, který už si stihl sednout na židli vedle Remusovi postele. „A to to je Sirius Black," konečně jsem si vzpoměla koho mi připomíná. Připomínal mi Reguluse, chlapce který mi dělal společnost na banketu u Malfoyů. Mého prvního přítele v Anglii, Sirius byl určitě ten bratr, který to to léto utekl.

Na povrch jsem se však jen usmála a řekla: „Těší mě."

Chlapci si už pak hleděli svého, nebo spíš odhrnuli závěs a sedli si ke spícímu    
Remusovi. Jeho dech byl pro jednou celkem klidný.

„Liz?"

„Hmmmm?"

„Víš jak jsem ti říkala o těch Pobertech?" Zlehka jsem přikívla.

„To jsou oni, teda kromě Petera. Ten jim chybí." 

M💘