I don't know my name[FF, Poberti]

19.

25. 11. 1976
Jak dny ubíhali říjen se překulil v listopad a mimo hrad byste nepotkali živou duši. Hodiny bylinkářství se proměnili v umírání v ledničce,
kde jsme museli zahřívat rostliny svým vlastním oblečením.

Mě však hřál příjemný pocit na srdci, který mi nemohl nikdo vzít. Za ten měsíc se toho stalo tolik, že ani nevím co zmínit první. Sirius byl teď tak zvláštní vždy když jsme se potkali se na mě usmál, někdy pozdravil, nebo mě úplně přehlížel. Jinak se mnou ale vůbec nemluvil. Leia mi pořád říkala, že si se mnou jen hraje a že pro něj nic neznamenám, ale já si jí nevšímala.

Ten měsíc byl skvělý, sice ne dokonalý, ale skvělý. S Reguluse jsem od našeho výletu vůbec nepotkávala a když ano neprohodil se mnou ani slovo. Mrzelo mě to ale moc jsem si z toho nedělala měla jsem přeci Siria.

P O H L E D T Ř E T Í O S O B Y

„Pane Siriusi, Lupine a Pottere zdržte se zde ještě na moment," chlapci si své brašny zase schodili z ramen a vydali se ke svému obtloustému profesorovi.
„Vy můžete jít Pettigrew," zavalitý chlapec se zamračil a vyšel z učebny letkvarů, aby uspokojil kantora.

„Co se děje profesore?"

„Asi jsem vám pozvánku mohl poslat po sově, ale tohle rád dělám osobně." Usmál se Křiklan. „Chtěl jsem vás všechny pozvat na malý večírek pro mé oblíbené studenty. Samozdřejmě si všichni můžete přivést doprovod. Jedná se o večírek k začátku zimy. Bude to pro menší okruh studentů, takže doufám, že přijdete."

„Moc rádi pane profesore, budeme se těšit."

„Do dvou dnů by vám měli přijít pozvánky s bližšími informacemi." Chlapci přikívli a dali si obzvástě záležet na tom, aby co nejrychleji opustili učebnu lektvarů.

„Proč si mu říkal, že rádi přijdeme? Já na žádný podělaný večírek nechci! Zase ze mě bude soukat věci o mé rodině, na to se mu můžu vykašlat." Stěžoval si černovlasý mladík mezitím co stoupali do schodů.

Remus obrátil oči v sloup a Siriusovy poznámky ignoroval. Místo něj Tichošlákovy odpověděl James: „Co to meleš brácho, musíme tam jít! Možná tentokrát Lili přesvědčím, aby šla se mnou. " Když se Sirius začal smát James ho nakopl do nohy a uraženě odešel.

„Slečinko!" Zařval za ním ještě Sirius a znovu se začal smát.

„Já si osobně myslím, že bychom tam měli jít. Mohl bys pozvat Marlen," Vlkodlak se slabě pousmál a drkl do Siriuse.

„Proč bych měl McKinnonovou zvát na nějakej pošahanej večírek, ty ses asi praštil do hlavy co?"

„No dobře, myslím si o tom sice své al-"

„Dej pokoj Remusi!" Sirius kopl Lupina do holeně a vzdálil se stejně jako předtím jako James. Remus ho však po chvíli dohnal a tvářil se uraženě.

„Já to přece myslel z legrace!"

„Haha, fakt vtipný Náměsíčníku, ty umíš pobavit."

„Tak promiň, ale i tak si myslím že bys tam měli jít. Vem toho chudák holku Liz, věř že bude ráda a tobě to taky neuškodí." Sirius si naposledy povzdechla, ale už žádné poznámky nevytahoval, z to Remus usoudil, že na večírek půjdou.

P O H L E D L I Z A B E T H

Seděla jsem zabaléna v dece u okna mé školní ložnice s výhledem na školní pozemky a nepřitomně jsem prsty přejížděla po obálce s mým jménem. Ten dopis mi přišel již před třemi dny, ale já se ho pořád nepřinutila otevřít. Bála jsem se co v něm najdu. Vzpomínky? Výčitky? Tesk? Raději jsem hleděla do dáli a sledovala měsíc.

Na chvíli jsem se snažila z hlavy vytlačuje všechny myšlenky, na to co se stane, až přijedu domů, na Siriuse, na dopis a na to co je asi v něm. Zavřela jsem oči a snažila jsem se uvolnit. Nakonec jsem usnula.

***

Seděla jsem na dece u mě známého jezera. U nás ve vesnici se mu říkávalo šnečí, protože jeho vzhled připomínal šnečí ulitu. Společně s Edwardem jsme pozorovali jak Marco pomáhá Adell vylézt z jezera, do kterého jí sám před chvílí strčil. Marco se šíleně smál a nepřetával, ani když po něm má blonďatá kamarádka křičela nadávky. Já se na dece také stěží bránila smíchu, milovala jsem tyhle společné chvíle s těmito třemi, byli jako má rodina.

Když jsem pozorovala dvojci, nevšimla jsem si, že Edward už se dávno nesměje, ale pozoruje moji tvář. Až když mě můj kamarád pohladil po tváři všimla jsem si, že je něco špatně. Ucukla jsem a otočila jsem se směrem k němu, slabý letní větřík Edwardovi čechral hnědé vlasy, až vypadal jako model. Co na něm bylo vyjmečné byli oči, nikdy jsem přesně neuměla určit jakou mají barvu.

„Co?" Byla jsem zmatená a tohle bylo první co mi vyšlo z úst.

„Vypadáš překrásně," vyhrkl a já se zalkla a začala jsem se dusit. Edward se začal smát a plácat mě po zádech, i když jsem byla kompletně zmatená svými pocity z té to situace, musela jsem se smát. A pak se to stalo políbil mě. Nebo se o to spíše pokusil. Než se stihli jeho rty dotknout mých odvrátila jsem se. Edward se stáhl a posmutněl.

„Promiň, měl jsem se zeptat."

„To je v pořádku," ale nebylo. Mé srdce bylo tak rychle, až jsem se bála, že mi vyskočí z hrudníku. V hlavě jsem měla úplně vymeteno, co mám dělat?
„Ale už bych měla asi jít," začala jsem se zvedat a sbírat své věci. Hnědovlásek mi nebránil, jen mě pozoroval těma smutnýma očima.

***

Když jsem se probudila, cítila jsem se ještě zmateněji než na začátku léta, když se mě Edward snažil políbit. Už ne ohledně citů k němu, ale ohledně Siria. Věděla jsem jen jedno, musím odpovědět na ten dopis.

Opatrně jsem chytla do rukou první z mnoha dopisů, které mi přinesla Marcova sova Esmeralda. Opatrně jsem otevřela obálku a vytáhla jsem z ní papír, ihned jsem poznala Marcovo písmo.

15. 9. 1976                            Krásnohůlky

Předrahá Lizabeth,
Začíná se takhle dopis? Asi ano, každopádně Liz hlásím poplach, musíš se okamžitě vrátit. Umírám tady bez tebe nudou a každý den čekám před dívčími ložnicemi jestli se náhodou neobjevíš. Předpokládám že ne, tvůj život v Anglii se určitě rovná pohádce a ty si na mě ani nevzpomeneš. Jak na tebe vlastně působí Anglie? A co prarodiče? Co nejdříve odpověz,
Marco

Na papír ukápla první slza, až do přečtení těchto řádků jsem si neuvědomila jak moc mi domov chybí. Jediné co jsem chtěla bylo být v otcově hřejivém obětí. Ale to nebylo možné, bylo to tak daleko, až to bolelo. Čím více dopisů jsem přečetla, tím více slz na ně kapalo. Nic už nebude jako dříve.

___________________________
A. N.
Hola!
Jsem zpátky, zase jsem našla chuť do čtení a hlásím se vám u nové kapitoly. Dnes jsme trochu nahlédli do Lizina starého života, chtěla bych se vás zeptat, jestli vás tohle vůbec zajímá a ná cenu o tom psát. Jinak bych vám chtěla hrozně poděkovat za to, že čtete a že se vám můj příběh líbí.
Love u!
M💘