I don't know my name[FF, Poberti]

4.

22. 8. 1976

A bylo to tu, nastal den kdy se měl konat banket u Malfoyů. Nevěděla jsem přesně co bych si pod tím měla představit a tak jsem jen stále dokola naslouchala babiččiným slovům.

„Dobrá, dobrá tak teď mi ukaž jak se děla pukrle," už asi po páté jsem jí ukázala dokonalé pukrle. Protočila jsem nad ní oči, co si jako myslí? V Krásnohulkách jsem byla prvotřídní studentka co se týče etikety a společenského chování celkově. I když jsem jí tohle zopakovala za celé odpoledne asi stokrát vůbec mě neposlouchala a musela si vše ověřit.

Když jsem jí předvedla snad všechny tance přes valčík až k divokém tangu spokojeně se usmála.
„Výtečně, myslím že jsi připravená."
'No neříkej' pomyslela jsem si vduchu.
Poté se podívala na hodiny a úsměv jí spadl ze rtů. „To už je tolik!" Zhrozila se, podívala jsem se na své stříbrné hodinky. Bylo teprve půl třetí a ten banket měl začínat v šest. Nakrčila jsem čelo, věděla jsem, že babička už je starší, ale že neumí poznávat hodiny? To jsem si doopravdy nemyslela.

„Vždyť je teprve půl třetí."

„No přávě," Zakabonila se. „Mayo! Prosím tě připrav Elisabeth šaty, víš které, přece ty o kterých jsem ti včera říkala." Skřítka jen přikívla a chytla se mě za ruku. Chtěla jsem jí okřiknou, ať mě okamžitě pustí, nesnášela jsem když se mě ty malé vrásčité potvůrky dotýkali. Ale udržela jsem se, věděla jsem, že se semnou chce jen přemístit.

Po asi dvou hodinách plných zkoušení bot a chození po nich, utahování korzetu a snažení se to rozdýchat, jsem byla kompletně oblečená.
Byla jsem ráda, že už to mám za sebou a můžu už jen čekat s knihou v ruce. Moje představy však ani zdaleka nevyšli, babička se mnou měla jiné plány. Takže jsem místo poklidného čtení, seděla v křesle a obskakovali mě babiččiny osobní služky. Jedna mě líčila a druhá se mi starala o vlasy. Upřímně? Byla jsem ráda, že už se o mě nestarají skřítci, ale že bych byla vyloženě spokojená to ne. Nesnášela jsem líčení, ať už bylo lehké nebo výrazné. Neustále jsem se na sebe mračila do zrdcadla, tohle bude katastrofa.

*******

Když jsem konečně dorazily před brány Malfoy Manoru, polila mě nervozita. Sice jsem byla na vše perfektně připravena, ale i tak jsem měla pochybnosti. Šli jsme po kamenité cestě a kolem nás zářila v odlescích měsíce voda ve fotánách nacházejících se v nádherných zahradách. Zaposlouchala jsem se do nádherného švitoření ptáčků.

Ze zasnění mě probudilo, až prudké ochlazení a mráz, který se mi zabodával do kůže. Otřásla jsem se, i když byl srpen vzala jsem si s sebou saténový šátek, který jsem si teď přehodila přes ramena. Sice to moc nepomohlo, ale alespoň mráz nebyl tak intenzivní. Přidala jsem do kroku a snažila jsem se popohnat i mé tři společníky.

Když jsme konečně stanuli před hlavními dveřmi, radost z nadcházejícího tepla se přelila v obrovskou nervozitu. Maminka asi musela vycítit mou nervozitu, protože mě chytila za ruku a palcem mě pohladila po jejím hřbetu.

„Stačí přežít tenhle večer a pak budeš mít, až do Vánoc klid." Snažila se mě uklidnit.

„Do Vánoc?!" Zděsila jsem se, to budu na takové hrůzy chodit častěji? Tohle je vážně zlý sen. Matka mou otázku ignorovala a rozevřela dveře. Přivítal nás nával teplého vzduchu a rozmanitých zvuků.

„Aaaa madam Rockwoodová, pan Rockwood. A vidím že i s dcerou." Řekl muž, který k nám přispěchal, když si všiml babičky ve dveřích. Poté oběma políbil ruku, pak se otočil ke mě: „A vy jste?"

„To je Elisabeth, moje vnučka. Elisabeth, to to je Abraxas Malfoy."

„Moc mě těší Elisabeth," řekl a políbil mi hřbet ruky, stejně jako předtím matince a bábince.

Pak se zapovídal s babičkou, dědečkem a matinkou a já se vypravila ke stolu. Usedla jsem k němu a začala jsem pozorovat své ruce v mém klíně.

Chvíli jsem tak seděla a topila jsem se v toku myšlenek, když mě probudilo zavrzání židle. Zvedla jsem hlavu a pohlédla jsem do těch bouřkových očí: „Ahoj, já jsem Regulus. Regulus Black." Usmál se černovlásek a podal mi přes stůl ruku. Přijala jsem jí a falešně jsem se usmála.
„A ty?"
„Co já?"
Pousmál se, „jak se jmenuješ?"
„Ehhm," nevěděla jsem pod jakým jménem se mám představit. Jako Lizabeth, usměvavá francouzka, plná ochoty? Nebo snad jako Elisabeth, anglický čistokrevný spratek, který nad vším ohrnuje nos?
Chlapec se zasmál, „ty snad nevíš své jméno?"
„Ne, nevím."
„Jak nevíš, každý přece zná své jméno." Pořad nechápal můj společník.
„No, jmenuji se Lizabeth." Rozhodla jsem se vyjít s pravdou na povrch.
„Ale dědeček rozhodl, že je to otřesné a proto jsem Elisabeth."
„Aha," řekl Regulus a pozvedl obočí. „Sice to moc nechápu, ale něco mě napadlo. Obě jména v sobě mají Beth, takže ti budu říkat Beth." Řekl plně rozhodnut.
„Ne! Prosím, jen to ne, vždyť je to příšerné. Říkejte mi Liz, jako všichni."
Zasmála jsem se a zároveň se snažila zabránit této katastrofě.
„A budu!" Dupl si Regulus a začal se smát.

Takhle jsme se ještě chvíli hádali, než Regulus odvedl řeč jinam: „Odkud vůbec jsi? Myslím, že jsem tě tady, ani v Bradavicích ještě neviděl." Optal se mě ze zájmem. Zasmušila jsem se, nerada jsem hovořila ma téma smrt a to už vůbec nemluvím o otcově smrti.

„No, před dvěmi měsíci můj otec zemřel a tak se maminka rozhodla přestěhovat se z Francie do Anglie, její rodné země za mými prarodiči."
„Soucítím s vámi," řekl Regulus a zamračil se.
„Také vám někdo umřel?"
„Ne to ne, ale toto léto můj bratr utekl z domova."
„Tak to mě mrzí byli jste si blízcí?"
„To zrovna ne, vlastně vůbec ne. Moc jsme se neměli v lásce, ale víte co se říká, až potom co něco ztratíte, zjistíte jakou to pro vás mělo cenu." Usmál se smutně a napil se vína.

Zbytek večera jsem strávila, jen v Regulusově přítomnosti, měla jsem pocit, že poprvé od té doby co jsem v Anglii nejsem prázdná a sama. Byla jsem šťastná, tedy alespoň na chvíli.

„Moc mě těšilo pane Blacku," usmála jsem se na černovláska ve dveřích.
„Potěšení na mé straně Beth," řekl a políbil mě na hřbet ruky.
„Tak asi sbohem."
„Sbohem, uvidíme se ve Zmiozelu." Řekl, mrkl ne mě a společně s rodiči se přemístil.

___________________________
A.N.
Konečně se začínáme rozjíždět🌻

M.💕