I don't know my name[FF, Poberti]

23.

19. 12. 1974

Vytáhla jsem se do potemnělé místnosti školní kuchyně a usmála jsem se na černovláska, který mě pozoroval.

,,Ahoj," usmála jsem se. Sirius mě místo odpovědi chytil za tváře a políbil. ,,Promiň, že jdu pozdě. Na chodbě hlídkovala McGonagalová."

,,Hlavně, že už jsi tady." Přitáhl jsi mě k sobě znovu.

,,Kde jsou všichni?" Zeptala jsem se, když jsem si všimla, že jsme v kuchyňce sami.

,,Poslal jsem skřítky na chvilku pryč, moc nadšení nebyli, takže máme jen chvilku pro sebe." Od Křiklanova večírku jsme se Siriem často v kuchyni scházeli a povídali jsme si. Nikdy jsem si na přítomnost skřítků neztěžovala, ale byla jsem ráda že mám Blacka na chvíli jen pro sebe.     

,,Pojedeš na Vánoce domů?" Zeptala jsem se a vzápětí jsem toho zalitovala. Regulus mi přece říkal, že Sirius z domu o prázdninách utek. Už se nemá kam vrátit.

Sirius zavrtěl hlavou a zeptal se: ,,Co ty?"

,,Upřímně, ještě nevím." A opravdu jsem nevěděla. Dnes ráno mi přišla sova ze sídla Rookwoodů, ale ještě jsem se nepřiměla dopis otevřít. Zamyšleně jsem dopadla na židli a usmála jsem se na svého společníka. Poslední týdny patřili k nejšťastnějším v Anglii, ani jsem ale přesně nevěděla, co se odehrávalo. Od Křiklanova večírku jsme si prostě byli se Siriusem blíž. Více si mě všímal, usmíval se na mě a trávil se mnou čas.

„Jak vůbec dopadla ta tvoje esej do dějin?" Zeptala jsem se ho na úkol, který jsem mu před třemi dny pomáhala vypracovat.

„Skvěle, jak jinak." Ušklíbl se a mě zahřálo u srdce. V tu chvíli už se ale začali objevovat domácí skřítkové a začali nás obskakovat. Chvíli jsem ještě se Siriusem seděli a já ho pozorovala, jak si s nimi povídá. Potom jsme se rozloučili a já vyklouzla zpátky na chodbu. Stačila jsem udělat sotva dva kroky když mě někdo oslovil.

„Ahoj," usmála se na mě Sofie Williemsová, obyvatelka nebelvírské koleje a studentka 4. ročníku.

„Ahoj," pozdravila jsem na zpátek a usmála jsem se na ni. Nebylo obvyklé, že je Sofie někde sama, obvykle kolem sebe měla garde tvořené jejími kamarádkami.

„Kam jdeš?"

„Do knihovny. Chceš se přidat?" Sofie přikývla, a tak jsem společně zamířili do knihovny.

***

„A kdo je jako tohle?" Zamračila se Leia, když jsme si k ní se Sofií přisedly.

„Sofie Leia, Leio Sofie." Představila jsem dívky a vybalila jsem si tašku. Sofie následovala mého příkladu a také si začala z tašky vytahovat knihy, Leia jen nevěřícně zakroutila hlavou a pokračovala v práci.

„Nevíte, kde bych našla nějaké knížky o lektváru lásky?" Zeptala jsem se mých společnic. Leia se na mě nevěřícně podívala a Sofie vyprskla smíchy.

„Na Siriuse už nic nezabírá co?" Pronesla nebelvírka se smíchem.

„Je to do eseje pro Křika," zamračila jsem se, „tak pomůžete mi, nebo co?" Leia ukázala prstem a já se vydala hledat danou knihu.

P O H L E D    T Ř E T Í    O S O B Y

Poté, co se blondýnka odebrala hledat potřebnou knihu naklonila se Leia blíže k Sofii.

„Takže ty taky víš o té její posedlosti?" Zeptala se Leia nebelvírky. Sofie přikývla a podívala se směrem kde se Lizabeth ztratila. „Už mi z toho úplně hrabe," zakroutila hlavou mrzimorka.

„Ale upřímně, kdo by pro něj aspoň trošičku slabost neměl." Usmála se, pak se ale zamyslela a řekla: „Přiznávám ale, že u ní je to spíše posedlost."

„Přesně," horlivě přikivovala Leia. „Někdo by jí měl ukázat, jaký je Sirius doopravdy, ne jaký je v jejích představách." Sofie souhlasně zamručela a slíbila, že si Blacka pohlídá.

Poté se k nim opět připojila Lizabeth a v tichosti se pustili do domácích úkolů.

***

Blonďatá havraspárka se konečně po dlouhém dni dostala do věže, ihned potom co překonala práh ložnice dívek šestého ročníku uviděla všechny její spolubydlící sedící na jedné posteli a něčemu se smějí. Hned po té se střetla s pohledem dívky, které se už tak douho vyhýbala, Viktorie Fostrová. Ohrnula jsem nad ní nos, stejně jako při pohledu na domácího skřitka a vydala jsem se ke svojí posteli. Po chvíli smích ustal a dívky odešli, vydechla jsem a posadila jsem se na svojí postel, při tom jsem pohledem propalovala dopis položený na mém stolku, už už jsem po něm chtěla sáhnout, když jsem uslyšela něčí kroky.

Ohlédla jsem se a spatřila jsem Viktorii jak jde do středu pokoje a pozoru je mě. Kdzž jsem se jí už chtěla zeptat jestli něco chce, oslovila mě.

,,Ehmm," začala a já pozvedla obočí. ,, Jen jsem ti chtěla říct, že se omlouvám, jestli jsme začali špatně. Nejsem zvyklá, že mě někdo nemá rád," musela jsem se zasmát, prý nejsem zvyklá, že mě někdo nemá rád. Viktorie se zamračila a pokračovala: ,,Takže se ještě jednou omlouvám, jestli jsem tě ranila a žádám o nový začátek." Tohle mi připomnělo Adell a den kdy jsem se s ní seznámila.

Ten den se v naší vesnici slavila nějaká slavnost, s otcem jsme měli vlastní stánek s občerstvením, kde jsme prodávali koláče, které toho rána pekla máti. Pamatuji se, jak rychle se rozprodali, až nám zbyli jen dva. 

,,Zlatíčko?" oslovil mě táta a pohladil mě po hlavě, zvedla jsem k němu ohled a usmála jsem se. ,,Co kdyby si nám zašla pro něco na osvěžení a já tady počkám," Přikívla jsem, protože ve slunném dni jsem osvěžení opravdu potřebovala. Otec mi do ruky vložil pár mincí a já si všimla, že to nejsou mudlovské peníze svrčky.

,,Tati, ale za to si tady nic nekoupím,"zamračila jsem se nechapavě. 

,,To by ses divila," usmál se a ukázal na nejvzdálenější stánek. ,,Myslím, že paní  Petitové vadit nebudou," zamrkal na mě a já se vydala za svým cílem. A opravdu, když jsem jí svrčky za limonádu předala, s úsměvem je přijala. V té době jsem to ještě nevěděla, ale byla to matka mého budoucího kamaráda Marca. 

Cesta zpátky už však tak skvělá nebyla, jen co jsem ušla pár kroků srazila jsem se se světlovlasou dívenkou která nesla dříví na připravovaný táborák. Dříví se rozsypalo a já vylila limonádu, dívka se ihned začala sbírat dřevo, aby se z kopce neodkutálelo. Sklonila jsem se tedy také a pomohla jí ho sesbírat. 

,,Děkuju," vydechla a podívala se na mé zmáčené oblečení. ,,Moc se omlouvám, začneme radši znovu?" Usmála jsem se a přikívla, pak jsme si potřasli rukama a bylo to. Adell mi pujčila její náhradní šaty a poté koupila novou limonádu, kterou jsme pak společně odnesly mému otci, který me už i s maminku očekával.

Věděla jsem, že Viktorie na mé citlivé místo nejspíše udeřila neúmyslně, ale rozhodně to nebylo tak jednoduché odpouštění, jako když vás někdo omylem polil limonádou. Zpočátku jsem váhala, bavilo mě pozorovat jak je Viktorie nervozní a přešlapuje na místě. Pak jsem, ale přikívla, i mě totiž už unavovalo na ní hazet vražedné pohledy. 

Viktori se usmála a nadšeně mě objala, objetí jsem neopětovala, jediné na co jsem mohla myslet, bylo se jí zbavit. 

,,Jdeš na večeři?"Neupřímně jsem se usmála a přikívla.

,,Jasně, už bež, já tě pak doženu." Popohnala jsem hnědovlásku k východu a zabouchla jsem za ní dveře. Můj pohled se ihned přemístil na druhou stranu místnosti na můj noční stolek, zapečetěný dopis jako by jen čekal než jej otevřu.