I don't know my name[FF, Poberti]

8.

2. 9. 1976

Vzbudilo mě sluneční světlo šimrající mě na tváři. Ztěžka jsem rozevřela víčka a zaostřila jsem na místnost přede mnou. Viděla jsem však pouze strop, proto jsem se opatrně posadila. Cítila jsem se strašně, všechno mě bolelo a pořád jsem byla ospalá.

Místnost byla zaplněna lůžky s čistě bílími prostěradli, vlastně všechno tu bylo bílé. Podívala jsem se na sebe, také jsem na sobě měla bílou nemocniční košili. Zamračila jsem se, nepamatovala jsem si, že bych si něco takového oblékala. Vlastně si ani nepamatuji, že bych sem přišla.

Chytla jsem se za hlavu, ikdyž jsem tak asi nijak nenapomohla k utlumení předcházející bolesti. Znovu jsem proto ulehla do peřin a otočila jsem se na levý bok. Tam na vedlejší posteli ležel chlapec přibližně v mém věku, byl celý orosený a strašlivě bledý. Ještě chvíli jsem ho pozorovala a naslouchala jeho nepravidelným nádechům, než mě z přemýšlení vtrhli něčí kroky.

„No konečně!" Uslyšela jsem za mými zády, s námahou jsem se otočila za hlasem. K mému lůžku mířila mladá žena s podnosem plným různých lektvarů. „Už jsem se bála, že se neproberete." Usmála se, já dál mlčela a nedůvěřivě si ji prohlížela. Žena položila tác s lektvary na můj noční stolek a posadila se na židli vedle mého lůžka. „Řeknu vám, že jste mě vyděsila, když vás tady pan Potter tak kolem čtvrté přinesl," začala. „Byla jste celá bledá a..." Zarazila jsem se.

„Počkat, kde to jsem? Kdo je pan Potter a co se stalo?" Zastavila jsem ten příval slov.

Paní se na mě přívětivě usmála a odpověděla: „No, teď se momentálně nacházíme v bradavické ošetřetřovně. Řeknu vám, že se moc často nestává aby student nebo studentka na tom to místě zameškala hned první den školy.

Pan Potter je student sedmého ročníku této školy, to on vás sem přinesl když vás našel ležet na chodbě."

„Na chodbě?" Žádnou chodbu jsem si nepamatovala, jen obrovský obrovský strach.

„Ano, na chodbě. Přiběhl sem celý propocený s vámi bezvládnou v náručí, prý vás našel na chodbě ve čtvrtém patře. Běžel s vámi až sem, slušný chlapec ten pan Potter." Snažila jsem se rozpomenout na toho záhadného pana Pottra, který mě "zachránil" z té osudové chodby.

„Neříkal náhodou, jestli neviděl co se mi to stalo?" Zeptala jsem se a znovu jsem se na lůžku usadila.

„Ne, to ne. Ale sdělil mi svou teorii o tom, že vás nejspíš vystrašil Protiva a vy jste omdlela."

„Protiva?"

„To je duch, takové školní strašidlo. Velmi rád si z lidí utahuje. Nedivila bych se, kdyby byla jeho teorie pravdivá." Zachmuřila jsem se a promnula si spánky, nic z toho co mi právě vylíčila jsem si nepamatovala.

„Nic takového si nepamatuji."

„To bude asi tím úderem do hlavy," usoudila a já si sáhla na temeno hlavy, teprve teď jsem nahmatala obvaz. Byla jsem strašně zmatená, nic mi nedávalo smysl. „Ale ještě předtím, než budete zase odpočívat, vám dám kostirost. Při pádu jste si totiž zlomila nějaké kůstky v kotníku, nemohla jsem vám ho dát když jste spala, tak ať je to co nejdřív." Řekla žena a podala mi lektvar. Nedůvěřivě jsem ho přijala a přiložila ke rtům, ihned co se smyslové buňky mého jazyka střetli s odpornou pachutí lektvaru, věděla jsem že tohle je poprvé a naposledy co si něco beru od cizího člověka, jakkoli věrohodně vypadá. Přinutila jsem se však lektvar vypít do posledního doušku, hned poté jsem cítila jak mi kosti v pravé noze srůstají.

Odložila jsem lektvar na stolek vedle mé postele a hltavě jsem se napila sklenice s vodou, která tam již byla nachystána. „To bylo odporné!" Vyprskla jsem se smíchem a ulehla jsem zpátky do peřin. Žena se jemně zasmála a vstala ze židle. „Před tím než odejdu, můžu vám ještě nějak pomoct?" Zeptala se mě mile.

S pohledem upřeným na záhadného chlapec a otočená zády ke zdravotnici jsem se zeptala: „Kdo je ten kluk vedle?"

„To je Remus Lupin, další student který promeškal první den školy." Odpověděla a odešla. Zamyšleně jsem sledovala chlapcovi trhavé nádechy, které mě nakonec ukolébali ke spánku.

M💘