I don't know my name[FF, Poberti]

18.

28. 10. 1976
Vykročila jsem na školní pozemky, až po krk zabalená v teplém cestovním plášti a šále bok po boku s Regulusem. Nemluvili jsme neboť přes ledový vítr bychom se stejně neslyšeli.

Když už jsme šli hodnou chvíli, uviděla jsem před námi siluletu malé vesničky, pomyslela jsem si, že to už musí být Prasinky a přidala jsem do kroku.
Když jsme konečně dorazily automaticky jsem se vydala za davem, Regulus mě však chytil za ruku a zakroutil hlavou na znamení, že my jdeme jinam.

Vykročili jsme opačným směrem, prošli jsme kolem nespočtu obchodu a já nahlížena do výkladních skříní. Na sklech byli překrásné obrazce, které zde nakreslil mráz. Když se domky ztratili vyšli jsme mírný kopec z něhož se nám naskytl překrásný výhled na jakousi starou budovu a za ní Bradavice.

„Ta stará barabizna je Chroptící chýše, údajně nejstrašidelnější dům v Británii. Místní tvrdí, že tam při úplňku tančí duchové." Zašeptal mi Regulus u ucha, tak abych ho slyšela. Jen jsem se ušklíbla a otočila jsem se k němu.

„To je vše moc hezké, ale kvůli tomu jsi mi znemožnil se zahřát?" Naoko jsem se zamračila a vydala jsem se zpátky k domkům.

Když mě Regulus dohnal usmál se: „Tebe asi jen tak neviděsím že?"

„Pokud mě tohle mělo vystrašit, tak se ti to moc nepovedlo." Reg ještě zamumlal něco o tom, že v zimě je to strašidelné nejméně, ale jeho slova zanikla ve větru.

***

„Tak co to bude?" Zeptala se servírka, pohlédla jsem na Reguluse, vůbec jsem nevěděla co se v Anglii kromě čaje pije.

„Jeden máslový ležák a ohnivou wisky." Řekl a servírka odcupitala. Po chvíli zase přitančila s wisky a zlatavým nápojem a pěnou. Vyšší sklenici přisunul Reg ke mě a wisky přisunul k sobě. Z lehka jsem se napila a zaplnilo mě příjemné teplo a chuť, Regulus se usmál když si všiml jak mi chutná.

Po chvíli kdy jsme sledovali dění za dveřmi a já upíjela máslového ležáku se Reg začal smát.

„Co je co se děje?" Nechápala jsem.

„Od kdy máš knírek Beth?" Zamračila jsem a pozvedla jsem obočí, teď už jsem jeho narážku nechápala vůbec.

„Cože?" Reg ukázal na pěnu a mě to došlo.

„Počkej já to napravím," zarazil mě když jsem začala hledat kapesník abych si knírek od pěny utřela. Naklonil se přes stůl a palcem mi pěnu setřel, pak se ale zastavil na mém rtu a pohlédl mi do očí. Rychle jsem se jeho pohledu vyhnula a začala dělat jak mě zajímá stůl. Můj doprovod rychle ruku stáhl a já vyhrkla první věc co mě napadla abych se vyhnula trapné atmosféře.

„Co to vůbec piješ ty? Nebude ti vadit když ochutnám?"

„To je ohnivá wisky a pochybuji o tom, že ti bude chutnat, ale jak je libo." Pokrčil rameny a sklenku přisunul blíž ke mě, hltavě jsem se napila a hrdlo mě začalo pálit jako nikdy, určitě jsem musela být i hrozně červená, protože Reg se dusil smíchy. Rukama jsem se začala ovívat jakobyto mělo pomoct a Reg se začal dusit smíchy doopravdy.

Když jsme se oba uklidnili Regulus se omluvil, že si musí odskočit a já zůstala u stolu sama. „Určitě to dělá schválně chce abych jí viděl, proto si sedla takhle na dohled," to jsem zaslechla jak si někdo stěžuje svému společníkovi.

„Vždyť dělá to samé co ty Tichošlápku, akorát né tak hrozným způsobem." Otočila jsem se za hlasy a po chvilce jsem našla i jejich majitele byli to Remus Lupin a Sirius, který pohledem probodávala Marlen McKinnonovou a nějakého blondýna, kteří si povídali a letmo se dotýkali dlaněmi. Když po chvíli Marlen začala něco šeptat chlapci do ucha Sirius už to nevydržel vyskočil ze židle a rozhodným krokem vyšel ven z hospody. Ani nevím co mě to popadlo a vydala jsem se za ním.

„Siriusi! Siriusi počkej!" Dohnala jsem ho až u výhledu na Chroptíci chýši, seděl na pařezu a projížděl si rukama vlasy.

„Já jen nevím co sem udělal špatně chápeš? Tolik jsem se snažil, ale ona..." Nevěděla jsem jestli spíš mluví ke mě nebo k sobě, ale zezadu jsem se přesunula k jeho boku a chytla jsme jej za ruku.

„Věř mi, ty jsi nic špatného neudělal. Jsi skvělý, okouzlující, milující, vtipný mladý muž, možná to všechno jen vkládáš do špatné dívky." Sirius mě objal, bylo to tak nečekané že jsem mu jej z počátku neopětovala, ale pak už jsem zabořila hlavu do jeho ramene a nasávala tu vůní, kterou si budu pamatovat až do konce života.

„Moc ti děkuji, hlavně jen o tomhle nikomu neříkej ano?" Přikívla jsem a vydala jsme se zpátky ke Třem kosťatům. „Počkej! Liz, že?" S úsměvem jsem přikívla, i když jsem si nebyla jistá jestli mě vůbec viděl.

V ten okamžik jsem byla nejšťastnější na světě.

___________________________
A. N.
Ahojky Milánkové,
Zase se vám hlásím s novou kapitolou a doufám, že jste si užili čtení jako já psaní <3. Každopádně už máme u tohoto příběhu 1,6K přečtení a skoro 200votes za což vám chci hrozně moc poděkovat. Jste zlatí, tak užívejte školu a hlavně čťete!
M💘