I don't know my name[FF, Poberti]

20.

27. 11. 1974
„Ahoj"
„Co tu děláš?" Bylo to tu zase, pohled do Siriusových oči mě vždy znejistěl a pohltil.
„Ehhm, hádám že si jdu pro půlnoční svačinku." Pokrčila jsem rameny, na to Sirius odpověděl podezdřívavým pohledem.
„Nevěděl jsem, že o tomhle místě víš,"
„Asi před měsícem mi to tu ukázal Re-Lupin," Sirius se usmál a kývnul na volnou židli u jeho stolku.

Upřímně jsem doufala, že ho v kuchyňce najdu. Hrozně mi chybělo slyšet jeho hlas, který mi mohl říct cokoli a já bych to udělala.

Chvíli jsme jen tak popíjeli, já čaj on nějakou neznámou tekutinu, pravděpodobně nějaký alkohol. Seděli jsme v tichu, on s pohlem upřeným na flašce nejspíše ve svých myšlenkách. Já jsem si snažila vrýt do paměti jeho tvář, byl tak pohledný.

„Nechápu to," chvíli mi trvalo, než jsem zaslechla tyto slova vycházející z jeho úst.
„Co?" Konečně mi pohlédl do očí.
„To že mě pořád snášíš, jsem příšerný."
„To není pravda," chopila jsem Siriusovu ruku do své a přinutila jsem ho se mi podívat do očí. „Jsi loajální, milý a nebojácný. Každý má období, kdyby nejradši sekl se vším." Usmála jsem se a stiskla mu ruku. Sirius se usmál, ale nevypadal přesvědčený.

„To jsi asi jediná, která si to myslí," chtěl se zvednout od stolu a odejít. Naposlední chvíli jsem ho však chytila za zápěstí a otočila jsem ho k sobě. Nevěděla jsem co chci udělat, jen to že ještě nechci aby odešel.

„Nechceš se mnou jít na Křiklanův večírek?" Promluvil Sirius do ticha, usmála jsem se a políbila jsem ho na rty.

„Bude mi potěšením."

***

„Nemyslíš, že jsem to přehnala?" Ptala jsme se Leii, když jsme jí vyprávěla o tom jak jsem se vrhla na Siriuse.

„Záleží na tom?" Řekla otráveně a zahodila knihu run ze které se snažila ještě před chvíli něco vyluštit. „Proč jsem byla tak blbá a vzala jsem si Runy?! Vždyť je nemožný něco z tý knihy vyčíst!" Zoufale si prohrábla vlasy.

„Takže za prvý, záleží na tom mě. Za druhý, pokud mě budeš poslouchat pomůžu ti s těmi runami." Lišácky jsem se usmála a Leia si zoufale povzdechla, pak však přikívla.

„Už jsem ti říkala svůj názor, podle mě si s tebou jen hraje." Když jsem na ni hodila zlostný pohled otráveně prokulila oči. „Ale myslím, že vzhledem k tomu, že i on tě předtím políbil jen tak z ničeho nic, se to dalo předpokládat." Vítězoslavně jsem se usmála, Leia však s posmutnělým výrazem pokračovala: „Hlavně si prosím nedělej žádné velké naděje, nemyslím to špatně, víš jaký je Sirius."

„To je právě ono! On je úplně jiný než všichni říkáte, se mnou je jiný." Leia se začala smát a já po ní hodila polštář.„Hej, to není sranda." Leia po mě však místo omluvy hodila polštář zpátky. A tak začala polštářová bitva.

P O H L E D   T Ř E T Í   O S O B Y

„Tak co?" Zeptal se mladý vlkodlak svého tmavovlasého kamaráda.

„Co co?" Odpověděl s nezájmem kasanova.

„Jdeš teda na ten Křiklanův večírek?"

„MY tam jdeme a navíc Křika vždy rád uvidím," Sirius se lišácky usmál a svalil se na postel.

„Takže jsi nakonec změnil názor?" Usmál se Lupin.

„Ne, právě naopak, ale myslím že mě tam potřebuješ a jako kamarád ti rád pomůžu."

„Ne, tohle neděl Siriusi. Neobracej to na mě, tohle je o tobě a o nikom jiném."

„Nebo je to taky o tobě a ty se místo toho abys vyřešil svoje problémy snažíš vyřešit ty moje." Vítězoslavně se usmál Sirius s rukou na klice.

„Co-, ne. Já-" To už byl ale Tichošlápek ze dveří a Remusovi nezbylo nic jiného než se znovu pustit do čtení.

***

Blonďatá dívka byla po nos v knihách, když si k ní přisedl její někdejší přítel.
„Ahoj Beth," dívka zvedla oči a pousmála se.

„Ahoj, jak se máš?"

„Ale ujde to, snažím se zvládnou všechno to učení a tak. Chybí mi tvoje pomoc," přiznal se Regulus Black a nervózně se pousmál. Lizabeth se na něj nepodívala a Regův úsměv povadl.
„No, nic méně tohle ti mám předat." Podal Liz obálku a posadil se na volnou židli.

„Díky," řekla Lizabeth, ale obálku neotevřela.

„Otevřeš to?"

„Hmmm," Regulus se na Liz podíval hraným káravím pohledem.
„Otevřu ho na pokoji jasný?!" Regulus zvedl ruce na znamení míru a usmál se, Lizabeth mu však úsměv neoplatila.

Když se dívka zvedla a chtěla odejít tmavovlásek ji chytil za zápěstí a přinutil zastavit. „Počkej, já to tak přece nemyslel. Jen, tvoje matka je opravdu smutná, že si jí neodpověděla ani na jeden z dopisů, které ti napsala. Bojí se o tebe."

„Nemá proč! A pusť mě," Lizabeth se Regulusovy vysmekla, ale neodešla.

„Hele, vím že se mnou teď nechceš mluvit, ale potřebuju tě. A tvoje matka taky." Liz už to nevydržela a nechala po své tváři stéct první slzu. Regulus blondýnku objal a nechal si smáčet hábit slzami. Lizabeth už nemohla nadále předstírat, že jí nechybí matka a první přítel, kterého si v Anglii našla. Reg jí hladil po vlasech a šeptal, že bude vše v pořádku. Lizabeth však mohla myslet jen na to jak postupně házela do krbu všechny dopisy od Rockwoodů, nebo své matky. Tak moc se bála co v nich najde. Výčitky? Hanbu? Lítost? Chtěla okamžik střetu s jejich reakcí na to, že se dostala do Havraspáru co nejvíce oddálit a to jí vycházelo, až do teď.

M💗