I don't know my name[FF, Poberti]

24.

22. 12. 1974

Zamyšleně jsem pozorovala krajinu plynoucí za oknem vlaku a nepřítomně jsem si hrála s brkem, kterým jsem psala dopis Marcovi. Nemohla jsem se však soustředit, moje myšlenky pořád utíkali k vánočnímu večírku u Lestrangů. V dopise, který mi před týdnem přišel totiž stálo, že je na něj zvaná celá naše rodina, včetně mě. V dopise také stálo, že by se k nám měl připojit i matčin mladší bratr Augustus Rookwood. Nikdy jsem se se stríčkem neviděla, a proto jsem se trochu bála, co mám čekat.

Nervózně jsem brk začala okusovat, po chvíli se otevřeli dveře kupé a dovnitř vpadl Regulus.

„Beth" pousmál se a zavřel za sebou dveře.

„Ahoj" nervózně jsem se usmála a vytáhla jsem si brk z pusy.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli jdeš na ten vánoční večírek u Lestrangů."

„Mám snad na vybranou?" Nervózně jsem se pousmála. Reg se šťastně zazubil a sedl si naproti mě.

,,Komu píšeš?" Zeptal se zvědavě můj společník a ukázal na papír, na ktérem zatím stálo jen jméno příjemce.

,,Zatím to vypadá, že nikomu. Zjistila jsem, že ve psaní dopisů jsem příšerná." Povzdechla jsem si a zastrčila jsem dopis do tašky. ,,Co tady vůbec dělaš, jaktože nejsi v kupé s Averym a ostatními?"

Regulus poklepal na svůj odznak prefekta a řekl: ,,Obvykle sice kupé nekontroluju, ale chtěl jsem tě pozdravit a na chvíli ti možná dělat společnost, pokud ti to ovšem nevadí."

,,Vůbec ne," usmála jsem se. ,,Vlastně jsem s tebou taky chtěla mluvit." Black pozvedl obočí a vyzval mě k vyslovení otázky. ,,Chtěla jsem se tě zeptat, ohledně toho večírku, jak to bude probíhat a tak. Promiň, jsem hrozně nervozní."

Reg se však jen usmál a začal mi vše vysvětlovat. ,,A pokud jsem četl správně má to být maškarní." Dodal na konec.

,,Maškarní?" Nevěděla jsem, jestli to je dobře nebo špatne. Regulus se podíval na hodinky a věnoval mi omluvný pohled, to bylo znamení pro to, abychom se rozloučili.

***

Když jsem se rozhlédla po nástupišti devět a třičtvrtě, měla jsem stejný pocit jako když jsem poprvé vstoupila do Bradavic. Pocit nejistoty. Nikde jsem nemohla najít matku ani Rookwoodovi. Nejistě jsem tedy vykročila k přepážce. V ten moment to bylo poprvé co jsem byla ráda, že vidím domácího skřítka, už jistěji jsem se vydala za Mayou a společně jsme se přemístili do sídla Rookwoodů.

,,Liz!" Vyhrkla máti, když mě spatřila a přiběhla mě obejmout, mezitím se Maya přemístila s mými věci. ,,Ach, tak ráda tě vidím. Moc se mi stýskalo, proč si nenapsala?" Zeptala se ublíženě.

S nepříjemné situace mě vysvobodil starý Rookwood, ktery zrovna scházel po schodech.
,,Elisabeth" pokynul hlavou a já mu potřásla rukou. Bála jsem se, že zavede řeč na Havraspár, ale nezmínil se ani náznakem.

Byl čas oběda, takže jsme se společně přesunuli do jídelny. Tam už na nás čekala paní domu a křečovitě se usmívala. Na stole bylo spoustu dobrot, ale já jsem na jídlo neměla ani pomyšlení, všechno ve mě bylo napjaté jako struna. Počkala jsem, než se usadí vážený pan Rookwood do čela stolu a až pak jsem jeho příkladu následovala. Usedla jsem po jeho pravici a jeho žena po jeho levici a máti zase po její pravici.

Dědeček  připil na počest mého návratu a pak se všichni pustili do jídla. Máti se na mě z druhé straný stolu zářivě usmívala, bylo mi to dosti nepříjemné a musela jsem se pod jejím pohledem neustále ošívat.

Po pár minutách mě oslovila stará Rookwoodová, která dnes měla vlasy spletené do složitého drdolu a měla na sobě jednoduché olivové šaty: „Tak co Elisabeth, jak se ti líbí v Bradavicích? Našla sis už nějaké přátele?" Řekla to nenuceně, ale já si ihned všimla jak pán domu zpozorněla a upřel na mě svůj pohled hada, který je připraven skočit po kořisti.

Dávala jsem si načas s odpovědí, věděla jsem, že by se jim Leia nezamlouvala, nebyla totiž z čistokrevného kouzelnické rodiny, což v tomto domě byla priorita číslo jedna. Proto jsem se rozhodla dát jim něco, v co jsem doufala, že je alespoň trochu uspokojí.

„Trochu jsem se sblížila," pečlivě jsem volila svá slova. „s Regulusem Blackem" Matka se nepatrně zamračila, ovšem Rookwoodovi vypadali nadšeně. Starý Rookwood spokojeně přikývl a babička mě přes stůl chytila za ruku a vřele se na mě usmála. Část toho velkého kamene co jsem měla na srdci opadl, udělala jsem jim radost.

„Co se děje Konstancie, nejsi za svou dceru šťastná?" Dědeček se teď mračil matčiným směrem a já znejistila. Matka si okamžitě uvědomila svou chybu a nasadila úsměv.

„Ovšem že jsem, jsem nadšená s toho, že si Liz v nové škole nachází přátele." Dala důraz na poslední slovo a křečovitě se na mě usmála.

„Laskavě, když hovoříš o mé vnučce používej jméno Elisabeth." Procedil mezi zuby Rookwood.

„Za jisté," odvětila matka a zahleděla se do talíře. Stejně jako u mého z něj skoro nic neubylo. Až teď jsem si všimla jak neskutečně zhubla.

Poté co jsem se dostatečně porýpala v dessertu nás dědeček propustil, co nejrychleji jsem se vydala do mého pokoje a zhroutila jsem se na postel. Ještě pořád ze mě neopadlo napjetí a nervozita ze znovu setkání s rodinou, proto se mé myšlenky pořád stáčely k nejhrůznějším scénářům, které jsem si pro oběd představovala. Nic se nestalo. Opakovala jsem si, nic se nestalo. Jaktože se, ale nic nestalo? Odpovědi se mi mělo dostat rychleji něž jsem tušila.

Ozvala se tiché zaklepání a mě se zrychlil srdeční tep.

„Vstupte" zachraptěla jsem a snažila jsem se zahnat přicházející paniku.

Dveře se pomalu otevřeli a na prahu stála moje máti. Snažila jsem se skrýt překvapení, nikdy předtím mě v pokoji nenavštívila. Vždy jsme v tomto domě naše pokoje braly jako jaké si posvátné místo, kde si lidé mohou užít samotu a osobní prostor. Když jste se s někým chtěl setkat většinou jste je požádali, aby se s vámi setkali v salónku.

„Lizabeth," usmála se na mě matka když opatrně zavřela dveře. Nejistě jsem se na ni usmála, nikdy jsem s matkou neměla takový vztah jako s mým otcem a po jeho smrti se to moc nezlepšilo. Drželi jsme při sobě, ale teď jsem měla pocit jako by ani to už nebylo pevné.

Matka si sedla vedle mě na postel a já si poposedla. „Jen jsem ti chtěla říct, že jsem opravdu nadšená, že si nacházíš přátele."

„Já vím mami, už si to říkala u obě-" Chtěla jsem ukrátit rozhovor, který se neochvějně blížíl, ale matka byla rychlejší.

„Ne, chci ti vysvětlit, proč jsem reagovala tak jak jsem reagovala, když jsi zmínila svého kamaráda." Protočila jsem oči, vůbec mě nezajímal její důvod ani reakce, bylo hlavní že jsem si udobřila Rookwoodovi. „Reagovala jsem jak jsem reagovala, protože po tomto tě určitě budou chtít s Regulusem zasnoubit"
Vykulila jsem oči, bylo to tak absurdní až se mi chtělo smát. Kdybych se teď měl zasnoubit se Siriusových bratrem? To bych raději skočila z astronomické věže.
„Nechci, aby se historie opakovala," vydechla prostě. Zamračila jsem, věděla jsem že se tady vždy matka cítila ve vězení, ale nikdy jsem si nemyslela, že by se tohle mohlo stát i mě, budu si muset s prarodičemi pohovořit.

„Neboj se, to nějak vyřešíme." Když jsem neodpovídala řekla: „Mimochodem gratuluji k Havraspáru, tvůj otec by byl pyšný." Usmála se matka a pohladila mě po vlasech. Vyschlo mi v krku.

„Co na to říkali?" Dostala jsem ze sebe.

„Nejásali, ale společně jsme to vyřešili." Viděla jsem jí, jak se snaží přinutit k úsměvu, ale nepřesvědčilo mě to. Věděla jsem co se stalo, dědeček za mé nezdaru potrestal matku. Dělalo se mi zle.

_______________________________
Zdrávím,
Po dvou měsících jsem tu s novou kapitolou! Vím, že to není nic moc, ale budu se snažit vydávat kapitoly častěji. Jak si zatím užíváte prázdniny? Doufám, že plnými doušky a s knihou v ruce!

Děkuju za ohlasy jste nejlepší!

M🌙