Přejete si? {EruRi + EruRiRen}

-33-

,,Možná by neuškodila malá převýchova." souhlasil nakonec Erwin. Dělá si prdel?

,,Takže platí?" usmál se slizoun. Než však stihl Erwin cokoliv odsouhlasit, zasáhl jsem.
,,Tak to teda ne! Já nejsem žádná kurva, končím, Erwine!"
Vstal jsem z jeho klína a razil si cestu ven ze sálu. Všechny šokované, pohoršené i obdivující pohledy jsem přehlížel, jediné na čem mi momentálně záleželo, bylo vypadnout odtud.

V šatně nikdo nebyl, a tak jsem ze sebe strhal tu latexovou šaškárnu a opravdu mi bylo jedno, že z toho zbudou jen cáry, nehodlám to někdy znova použít. Nikdy!

,,Levi!" vběhl do šatny Erwin, zrovna když jsem si zavázal tkaničky a chystal se vypadnout.
,,Co tu chceš? Nemáš schůzku?" pohrdavě jsem se do něj obořil. Chtěl jsem projít, ale samozřejmě mi zatarasil cestu, jak jinak. Teď vážně, kdy se z mého života stala latinskoamerická telenovela?

,,Co mi chceš? Zpátky se nevrátím!"
,,Nechci, aby ses tam vracel." udělal ke mně krok blíž.
,,Tak mně nech odejít." zamračil jsem se, ale ta hora masa mi dál stála v cestě.
,,Nechám, ale nejdřív si prosím vyslechni, co ti chci říct." řekl jemně, ale nekompromisně. Protočil jsem panenky, ale nechal jsem ho, ať mluví.

,,Vím, že jsem to přepískl, omlouvám se za to. Nevím, co mě to popadlo. Jediné, na čem mi záleželo, byly jen obchody. Bylo to tak vždy, nikdy jsem neměl čas na osobní život. Od svého příchodu do firmy mě zajímala jen kariéra. Ale to vše je minulost...
Levi, prosím odpusť mi. Slibuji, že se změním, jen mi dej šanci a neopouštěj mě." držel mě za ruce. Během celého svého proslovu se mi díval do očí a snažil se mě obměkčit.

,,Nedal jsem ti jich dost? Vždyť to ty jsi mě od sebe odehnal. Proč bych ti měl odpouštět?" Byl jsem klidný, tedy alespoň se o to snažil, jenže nebylo to zas tak lehké. Nepatřím mezi lidi, kteří zapomínají na staré křivdy, ba naopak připomínám si je, abych se poučil ze svých vlastních chyb.

,,Vím, není zde žádný racionální důvod mi dát další šanci, ale značně tě prosím. Slibuji, že znova nezklamu. Změnil jsi mi život, bez tebe z něj zbude, jen hromádka popela."

,,Ale notak, hraješ si na básníka. Jestli ti mám odpustit a dát novou šanci, tak pověz, proč jsi mě odehnal." snažil jsem se znít vyrovnaně, ale nápor, ne dvakrát šťastných, vzpomínek mi nabourával vnitřní rovnováhu, o které jsem si stále marně namlouval, že tam je a drží mě pohromadě.

,,Věř, Levi, že kdyby to šlo, vrátil bych zpět čas hned po tom, co jsi práskl dveřmi. Nadával jsem si do kreténů, že jsem tě nechal odejít. Nebolelo mě tak moc mé zlomené srdce, ale vědomí toho, že ty se musíš cítit mnohem hůř, a to jen kvůli mě. Nemohl jsem se ti ani podívat do očí, aniž bych cítil nával výčitek. Mohli jsme spolu být šťastní, ale já to posral. Nech mě zachránit, co se dá."

Neměl jsem slov. Na maličký okamžik jsem myslel , že mi ukápne slza, ale stihl jsem se vzpamatovat.
,,Se slovy to umíš. Jak ale můžu vědět, že to myslíš vážně. Důvěra je křehká věc, nevím jestli ti zvládnu dát šanci. Dej mi čas." pronesl jsem klidněji, než jsem očekával. Poplácal jsem ho po rameni. Prošel jsem kolem něj a vydal se domů. Tohle si musím utřídit v hlavě.
...

Ňuf 😊

Se nám to trochu protáhlo, co?
Pauza rozhodně plánovaná nebyla, ale věci se "zvrtly".
Nejspíš se ptáte, co jsem kurva celou tu dobu dělala. A odpověď je Ano.

Ne, teď seriózně neměla jsem čas ani chuť, ale budu se snažit to ukončit, co nejdříve. Další kapitola + epilog, nebo rovnou epilog. Ještě si to, stejně jako Levi, nechám projít hlavou. Do té doby neviděnou (i když se vlastně nevidíme)

🌈Natálka🌈