Přejete si? {EruRi + EruRiRen}

-35-

Dnes jsem domů dorazil poměrně brzy, abych si pečlivě promyslel svůj plán na zítřek. Rozhodl jsem se. Zítra, o obědové pauze, se vydám k Erwinovi, abych konečně vyřešil náš vztah.

Od doby, co jsem dostal fialky, uběhly dva dny. Oba večery, vždy před spaním, jsem si četl vzkaz, který k nim byl a přemýšlel. Usoudil jsem, že  nemám co ztratit, a proto to s ním chci ještě jednou zkusit.

V hlavě mám několik scénářů, jak se může situace odvíjet, jakmile mu povím, co mám na srdci. Jsem připraven snad na všechno. Hádky, sex na usmířenou, štěstí, slzy i odmítnutí. Jestli mě vyhodí, jsem s tím smířený, přenesu se přes to a půjdu dál. Jestli se dáme dohromady, tak budu nejspíš improvizovat, stejně nemá smysl něco plánovat.

Jsem nervózní.

...

Usnout byl pro mě téměř nadlidský úkol, ale pár minut po půlnoci se mi konečně zadařilo.

Ráno jsem se probudil celkem vyspaný, ale nervozita se mi znova usídlila na dně žaludku. Proto jsem raději nesnídal a vyrazil rovnou do práce.

Čas v práci se strašně vlekl, jelikož jsem měl všechnu práci rychle hotovou. Měl jsem chuť už běžet do nejvyššího patra této budovy, jako princ zachraňující překrásnou princeznu, ze spárů strašlivého draka, ale zůstal jsem sedět. Hodiny ukazovaly, že do obědové pauzy zbývá ještě nejméně hodina. Tak moc to už chci mít za sebou.

Povzdechl jsem si a podíval se na květináč fialek. Neubránil jsem se úsměvu. To právě fialky mi dávaly odvahu a naplňovaly mě vědomím, že o mně Erwin skutečně stojí. Je to se mnou špatné, sedím tu a usmívám se na květiny.

Musím se sebou něco udělat, než vyjedu výtahem vstříc svému osudu. Nemůžu tam přece přijít takto nervózní.

Poprvé od rána se ozval můj prázdný žaludek. Snad mi předčasný oběd pomůže zklidnit roztěkanou mysl.

...

A je to tu. Kráčím chodbou na místo, kde to vše začalo, a zde se i rozhodne, zda to bude pokračovat.

Před vstupem do Erenovy kanceláře jsem se zhluboka nadechl, zaklepal a po vyzvání vstoupil.

,,Levi?" díval se na mě zaskočen. Dříve než se však stačil zeptat, co potřebuji, promluvil jsem.
,,Omlouvám se, jestli ruším. Má tam teď někoho?" ukázal jsem na dveře se jménem může, jež mi poslední dobou nedá spát.

,,Ne, dnes už nikoho. I kdyby měl, tak myslím, že na tebe by si čas udělal." usmál se.
,,Takže můžu?" ujistil jsem se. Odpovědí mi bylo němé přikývnutí. Stoupnul jsem si před dubové dveře, naposledy se uklidnil a dvakrát zaťukal. Tiché dále mě utvrdilo v tom, že není cesty zpět.

Hned po vstupu do místnosti se můj pohled setkal s tím pronikavě pomněnkovým. Až nyní jsem si uvědomil, jak moc mi chybělo vídat jeho krásný obličej.

Snažil jsem nezačít se usmívat jako idiot, ale snahy byly k ničemu, protože to opravdu nešlo. I on se usmál. Chvíli jsme si vzájemně hleděli do očí a smáli se.

,,Nechceš se posadit?" přerušil to ticho, během kterého jsme si snad jen pomocí pohledů mezi sebou vše urovnali. Vstal a přesunul se na pohovku, na které se toho už událo tolik, že by byl hřích, vyřešit tuto záležitost jinde než tam.

,,Moc rád." přikývl jsem a stále s úsměvem si sedl, možná až moc nápadně, blízko něj.
...

Ňuf😊

Konečně je to tu, no ne? Snad vás konec moc nezklame. 😳😄

🌈Natálka🌈