Piper //h.s. (CZECH TRANSLATION)

SEVEN

Další tři týdny uběhly jako obvykle. Noc Harryho koncertu se zdála více a více jako sen s každým dnem, který uběhl. Ve skutečnosti... V těchto dnech jediná věc, která mi připomínala, že se to opravdu stalo, byli lidi, kteří pořád psali o Harrym a Piper na Twitteru a Instagramu, i tři týdny později, kdy by většina lidí považovala Harryho koncert za starou věc.

Harryho koncert v Garáži pořád zůstával nejpopulárnějším. Měl už spoustu dalších vystoupení, jako když byl v Late Late show s Jamesem Cordenem celý týden a každou noc zpíval jinou písničku z jeho alba, a když měl další speciální koncert v Troubadour v LA, Stevie Nick byl speciální host a mnoho lidí pořád považovalo jeho první londýnský koncert za nejvíce zapamatovatelný. A všechno to bylo kvůli Piper.

Přesto... skoro každý den jsem se přistihla, jak otevírám Harryho album a trávím hodně času zíráním na jeho vzkaz a jeho podpis pro mě a Piper. A skoro každou noc jsem byla v posteli čilá... zírala jsem do stropu a vzpomínala jsem, jak sladký a zdvořilý byl a jak milý a starostlivý byl k Piper. A byla jsem skoro v transu, vzpomínající si, jak se na mě usmál.

Byl tak... úžasný ten večer. V tolika způsobech. Byl úžasný na koncertě, byl úžasný k publiku... a byl úžasný k Piper.

Nikdy nezapomenu, jak šťastná Piper ten večer byla. I teď mluví pořád o Harrym tak nadšeně... pořád mi připomínala, jak milý byl a jak jasně růžové bylo jeho oblečení, které, kdybych měla být upřímná... mi do srdce poslalo lehké bolestivé píchnutí.

Protože Piper měla pravdu: Harry byl milý a jeho oblečení vypadalo úžasně a bylo tak jednoduché cítit se v jeho přítomnosti příjemně... navzdory jeho velké úrovni slávy. A po jednom večeru... choval se ke mně lépe, než kterýkoli chlap, kterého jsem kdy měla a nemohla jsem zabránit tomu, abych se necítila lehce naštvaně, protože jsem věděla, že už ho znovu nikdy neuvidím.

Ale... Alespoň to byl večer, který nikdy nezapomenu.

Zvuk domovního telefonu mě náhle vytrhl z myšlenek. Jemně jsem přešla k bezdrátovému telefonu a zvedla jsem to, než jsem si ho přiložila k uchu.

„Halo, tady Leah," řekla jsem do telefonu.

„Leah? Tady Janice. Jak se máte dneska ráno?"

„Ou... Janice!" byla jsem lehce zmatená, když jsem uslyšela učitelčin hlas. „Dobrý, mám se dobře. A co vy?" zeptala jsem se jí.

„Docela vystresovaně, bojím se," odpověděla s povzdechnutím. „V umývárně přes víkend praskla trubka a celá budova je naprosto vytopená."

„Ale ne!" zalapala jsem po dechu. „To je strašné! Je škoda opravdu špatná?"

„Docela špatná," povzdechla si Janice znovu. „Proto se já a všichni ostatní učitelé trápíme celé ráno... pokoušíme se sehnat všechny rodiče," začala vysvětlovat. „Budeme muset zavřít na neurčito... zatímco se pokusíme sehnat hromadu instalatérů a dalších pracovníků, abychom udělali tohle místo zase příjemné pro děti."

„Ou, aha..." Kousla jsem se do rtu. „Takže... hádám, že Piper zůstane nějakou dobu doma?"

„Obávám se, že ano," odpověděla Janice. „Moc se omlouvám, jestli vám to nějak způsobilo potíže, Leah."

„Ale ne, Janice, prosím, neomlouvejte se. Tyhle věci se stávají. Nemůže tomu být nějak zabráněno," ujistila jsem ji. „Vyřeším to. Děkuji, že jste mi dala vědět. Doslova jsem se chystala zeptat Piper, jestli byla připravená vyrazit."

„Ou... to bylo dobré načasování," řekla Janice s lehkým uchechtnutím. „Každopádně... nebudu vás déle zdržovat. Radši bych měla volat dalším rodičům. Dám vám vědět hned, jak budeme vědět, kdybychom mohli znovu otevřít."