Now we are the kids from yesterday

1.

Vítejte milí čtenáři! (Oki, to zní trochu divně...) Každopádně zdravím Vás všechny, kteří jste se překousali tím nudným úvodem - tedy pokud se tam uložil...? (jak říkám, jsem na Wattpadu nováček). Jop.... Myslím, že bude nejlepší, když to tu už konečně přestanu okecávat a Vás drahouškové jen nechám číst... Tááák!

Gerard

Prvního září.

Jen co tyto dva slova zaslechnu dělají se mi osypky a naskakuje husina.

A to doslova.

Z ničeho nic mě probouzí písnička hrající z mého mobilu a já už moc dobře vím, že je něco špatně. že je něco jinak než tomu bylo po dobu těch dvou skvělých teplých měsíců plných klidu, míru a pohody.

Odlepím víčka od sebe a s tváří stáhnutou do nesouhlasné grimasy hmátnu po mobilu a vypnu píseň, která teď řve skoro až na celý dům.

Pak chvíli jen tak sedím a rozespalým pohledem civím na šedozelený koberec.

Měl bych se jít obléct...

Jo... 

Opravdu bych měl...

A tak asi za dalších pět minut vstanu a sklesle otevřu skříň.

Hodnou dobu do ní jen zírám a říkám si, jestli má vůbec smysl takhle uvažovat nad tím, co si obleču, když stejně ve všem vypadám jako tlusté prase, kterému všude tečou špeky.

Rezignovaně si rukou projedu delší černé vlasy a hmátnu po triku ležícím na hromádce úplně nejvýš a s kalhoty to vyřeším taky tak.  

Už oblečený se odploužím  do kuchyně, kde si sednu za stůl, který je plný různého jídla, které mamka nachystala ke snídani.

Hodím na jídlo zhnusený obličej a naliju si jen džus. Ne, že by mamka nedělala dobré snídaně, ale já... jíst prostě nechci. Nesmím.

Do místnosti přicupitá brácha s těmi svými divně posazenými brýlemi a překvapivě s úsměvem sebou kecne na židli naproti mě.

Na tom úsměvu je něco špatně. Brácha je totiž mistr v pokerface. Už mockrát jsem mu doporučoval dát se po škole na dráhu profesionálního hráče pokeru. Jeho odpovědí byla překvapivě... pokerface.

,,Dobrý ránko!" zacvrliká, do ruky uchopí jeden toast a začne si jej mazat borůvkovou marmeládou. 

,,Co je?" vybafnu na něj místo ranního pozdravu.

Zakousne se do chleba a usměje se. Díky pravidelné práci jeho čelistí se mu obličej protahuje a následně zase scvrkává. Vypadá to roztomile. Můj malý bráška Mikey.

Jen co se brácha nadechne k odpovědi, vžene se do místnosti mamka a posle jejího zběsilého pobíhání po kuchyni spojené s obývacím pokojem poznám, že je asi zase ve skluzu.

,,Čau, mami, vyspala ses dobře?" mrkne na ni Mikey s plnou pusou toastového chleba a vlije si do úst pořádný soušek džusu. A mě oklepe nad představou, jak odporně to musí chutnat dohromady.

,,Ale jo, zlatíčko," na chvíli se zastaví mamka, popadne z kuchyňské linky šálek s kávou a jedním dlouhým lokem do sebe obrátí zbytek jeho obsahu. Pak si opatrně otře pusu, aby si nerozmazala rtěnku, a popadne kabelku, hovící si vedle křesla.

,,Tak dobře, kluci moji," zhluboka se nadechne a vydechne, jakoby se uklidňovala. ,,Mějte se a hodně štěstí první školní den."

Usměje se na nás, ale má nálada zase klesne až někam hluboko za bod mrazu. Koutky úst mi spadnou a obočí se stáhne do pokrčené čárky.