Now we are the kids from yesterday

17. - Interlude

Jsem zpátky s další kapitolou, mí nejdražší! Užijte si ji! 😌 (A mimochodem, jak si ,užíváte' školní rok? Popravdě já mám celkem frmol... Ale psaní si ujít nenechám, to se nebojte, protože mě to fakticky baví!)

Frank

Vzal jsem Geeho k sobě, protože tahle moje střapatá stělesněná depka neměla, kam jít. Popravdě mi připomínal malinké, roztomilé koťátko, které nikdo nechce. Chuděra moje milovaná...

Celou cestu ke mně jsme se drželi za ruce a já se pořád díval, jak mu padají vločky do vlasů a na bledou tvář, na které se okamžitě rozpustí a zanechají po sobě jen mokrou vzpomínku. Tváři se smutně, i když kdo by se smutně netvářil, kdyby ho zrovna někdo vyhodil z domu, že jo... Gerardovi se v očích lesklo, což bylo mým impulzem, abych jeho ruku stiskl pevněji. Mrzí mě, když je tak smutný, až se mu chce plakat...

Zastavíme se před mým domem a já se k Geemu otočím s nervózním výrazem, chytnu jej za obě ruce. 

„Tak, jo, Gee... Ehm, jsem trochu nervózní. Víš, moje mamka je na tebe opravdu zvědavá a..." vymeze ze mě. 

V tom mě on přeruší: „Za cígo ti ho půjčím," pohupuje mi před obličejem zapalovačem. A mě dojde, že je to ta první věta, kterou jsem kdy Geemu řekl.

Zrudnu a zaculím se. Vytáhnu krabičku cigaret a jednu mu nabídnu, přičemž si jednu taky vezmu. Když mi Gerard zapaluje mou cigaretu, cítím, jak jsou jeho ruce studené a jak se celý třese. No, jo, když je jenom v mikině, ty pako!

Sundám si ze sebe vyhřátou bundu a prehodím ji přes něj.

„Frankie, noták neblbni!" vyvalí na mě oči a už už si bundu sundává, když ho pevně chytnu za zápěstí.

„Stejně za chvíli půjdem dovnitř, tak to neřeš," usměju se na něj.

„Však právě! Tak si ji nechej!"

„Ale hovno. A dokuř to už, konečně!" příkážu mu.

A Gee se zaculí: „Jasně, mami."

Na to já jen s úsměvem protočím panenky. Hajzlík jeden.

Dokouříme a já se na Gerarda nervózně pousměju. A on mě něžně vezme za ruku a táhne k domovním dveřím.

U dveří se zastavíme a Gee na mě zůstane jen zírat. A já zírám na něj.

„Klíče, fešáku," sladce se zakření. Je tak roztomilý a já jsem najednou rozhodnutý, že tohle kluka fakt chcu představit mojí mamce.

Společně s mým Gerardem vstoupíme do domu, teda poté, co se vzpamatuju a vylovím klíče z kapsy a odemknu.

„Už jsi doma, Frankie?!" houkne na mě z kuchyně mamka.

„Jo, už jo, mami," odpovídám, když se Gerard vedle mě až skoro nedusí smíchy. „No, a nejsem sám," doplním se a spolu se svou návštěvou vejdu do kuchyně.

Tak tam chvíli všichni tři stojíme a čučíme na sebe.

„Ty musíš být Gerard, nemám pravdu?" věnuje mému příteli úsměv máma.

„Ano, to jsem já. A... ehm... moc rád vás poznávám, paní Ierová," zdvořile se pousměje Gee, i když působí, že mu setkání není zrovna příjemné.

Osvětlím mamce, že u mě bude Gee nějakou dobu spát.

A tímto, vážení, začíná mamčin křížový výslech zaobalený do mírumilovné konverzace mezi synem a jeho přítelem. Peckový, fakt!

Po asi tak hoďce a půl nás už konečně propustí a my se vydáme ke mě do pokoje.

„Wow, Frankie!" zvolá Gee, když otevřu dveře a nechám jej vejít dovnitř jako prvního.

„Líbí, koťátko?" nadzvednu tázvě obočí a nahodím úsměv.

Gerard se na mě nechápavě zadívá, ale na tváři mu pohrává lehký úsměv. A já jen zavrtím hlavou na znamení, ať to nechá být.

„Máš to tu báječný!" rozplývá se nad mým skromným pokojíkem.

Popravdě je to jen menší místnost o čtyřech stěnách celých pokrytých plakáty. Pak už tu mám jen stůl plný bince, postel s neustlanou peřinou, skříň a chaoticky poházené oblečení všude po místnosti. 

A samozřejmě i kytaru. Tu miluju.

A Gee si jí všimne.

Popadne ji do rukou a podá mi ji. Když ji od něj přebírám omylem se dotkne svými prsty mé ruky a já užitím, jak je ještě studený.

„Nechceš mikinu?" optám se starostlivě.

On se na mě jen tak nějak tajemně usměje a do ticha mi řekne: „Zahraj mi, Franku."

No a já mu samozřejmě nemohu odolat (a popravdě nemohu odolat hlavně tomu temnému úsměvu, který mu tolik sluší).

Tak vezmu do ruky kytaru, zatahám Gerarda za rukáv, aby se posadil vedle mě na postel a dám se do hraní.

Nejdřív mi to moc nejde, protože mám ještě prokřehlé prsty z venku, ale po chvilce se rozehraju a jde mi to jak po másle. Hraju nějakou blbost, co mě někdy napadla a za chvíli už o Geeho přítomnosti ani nevím. Nevnímám nic, než mou kytaru a to, jak moje prsty kmitají tam a zpátky po stranách.

„Saints protect her now, come angels of the lord, come angels of unknown," vnikne do mého hraní hlas. Geeho hlas. Geeho andělský a úžasný hlas. Zpívá kouzelně.

Okouzleně přestanu hrát. „Gee, to bylo fantastický! Zpíváš fakt dobře. A... ten text je moc pěknej." Nemůžu si jej vynachválit.

No a on jen upře pohled na špičky prstů u nohou a tichounce špitne: „Děkuji ti."

Usměju se.

Hodnou chvíli jen tak sedíme jeden vedle druhého a užíváme si společné mlčení, když v tom mě Gerard zezadu obejme a pevně stiskne. Celý se na mě nalepí, až cítím jeho dech i nádhernou vůni po růžích. Až cítím i jeho bijící srdce.

„Děkuju ti, zlato. Děkuju ti moc. Úplně za všechno," šeptá mi tím kouzelným mručivým hlasem.

„Už mi neděkuj, lásko," políbím ho na špičku nosu. On se zahihňá.

Když se ode mě odtahuje, pohledem sklouzne k mému stolu. Na něco na něm se zakouká a radostně se zaculí.

„Pořád ji máš?" pokyne ke stolu bradou.

Až teď si všimnu, na co ukazuje.

Na rudou růži. Tu, co mi dal. Stojí si na stole ve skleněné vázičce, kterou jsem šlohnul mamce z obýváku.

Usměju se, tváře mi jen zahoří. „Jo, mám."

Gee se na mě otočí a usměje se. A já se usměju na něj.

V další moment si uvědomím, že ho líbám a že mi on zajel rukama pod tričko.

Myslím, že dneska půjdem spát pozdě...

Vážení a milí! Děkuji za přečtení a za jakoukoli podporu. Naprosto Vás zbožňuji.

Užijte si víkend a taky podzim! ❤️

Se vší láskou, kterou muže nabídnout           Konosika.