Now we are the kids from yesterday

16. - Mama

Gerard

A sakra... 

Popravdě jsem teď v nehorázným průseru...

A proč pak? No... řekněme, že jsem řekl pár věci, které jsem říct neměl a moje matka se o mě dozvěděla něco, co předtím netušila. Ano, narážím na mou orientaci...

„Zmiz! Vypadni! Svého otce urážet nebudeš! Okamžitě mi zmiz z oči!" Rozkrikla se na mě po své asi půl hodinové přednášce (či spíše hysterického jekotu) na téma já a kdo se mi líbí.

A tak jsem usoudil, že zmizení do pokoje je tím nejlepším vyhověním jejímu rozkazu. Zřejmě jsem se bohužel spletl, když mě zarazila v půli kroku do schodiště.

„No kam si myslíš, že jako jdeš? Řekla jsem ať sakra vypadneš! No tak běž, když si tady nikoho nevážíš!" Dá mi jasné znamení, že její vyhazov neplatí jen pro tuto místnost, ale pro celý dům.

To si ze mě snad děla prdel, ne? Řeknu pravdu o našem povedeném tatíčkovi a to se jí jako nelíbí? No pardon, ale to už není můj problém, že ji vadí, když řeknu nahlas, že jí pan Way senior zahýbá. A že ji vadí, že jsem teplej? Až teď? Celých pět let jsem ji byl putna a až teď se stará? No matka roku, opravdu!

Tak se rozhodnu jí vyhovět a s razancí za sebou zatřísknu domovní dveře.

Rozejdu se chvatným krokem co já vím kam, hlavně ať jsem co možná nejdál od ní a toho domu.

Zastavím se až u hřbitovních dveří. Teď kolem na začátku prosince, kdy ještě není moc sněhu, ale zato pořádná zima a šero, vypadá hřbitov kouzelně.

A mě, stejně jako téhdy v září, popadne záchvat náhlého kašle až se peolomím v pase a ze všech sil se snažím, abych nevykašlal víc, než je nutné. Jen co mě záchvat přejde, všimnu si tmavých fleků na rukávech mé mikiny. Proč se mi to pořad děje? Co to ksakru znamená?

Hřbetem ruky si otřu rty.

Červená.

Jak to?

Rozejdu se k nejbližší lavičce a sednu si na ni.

Do prdele, vždyť já ani nevím, kam mám teď večer jít! Ke komu... Jsem vlastně totálně osamělý. Troska Gerard, který si inteligentně rozhádá matku. Bravo!

Chladný vítr si hraje s mými vlasy a mě je zima čím dál víc. 

Do očí se mi vpraví slzy a v dalším okamžiku přetečou přes okraj a ještě víc mi chladí tváře. Mé srdce osamělě puká a já ani nevím proč. Ani nevím, proč se cítím tak smutný. Proč jsem to všechno matce vůbec říkal? Alespoň doma se všechno mohlo tvářit vpořádku.

Z již už potemnělého nebe se pomalu začínají snášet sněhové vločky. 

A z mých oči začnou padat slzy v ještě větším množství. 

Idylický večer začínající zimy plný kouzelných sněhových vloček a jeden zoufalý kluk sedící na lavičce hřbitova a pláče. Nádherný pohled, vážně.

Zničeho nic si uvědomím, že vlastně nemám kam jít.

Skvělý důvod to tu ukončit. Osamělý, nemilovaný, nechtěný.

Dokonce už vím, co bych matce napsal!

V mém dopise na rozloučenou by stálo: Mami, všichni zkončíme v pekle. Píšu tenhle dopis se přáním všeho dobrého. Mami, všichni zkončíme v pekle. A taky, mami, všichni umřeme...

„My dva máme na sebe na tomhle místě nějaké štěstí," ozve se vedle mě ten nejsladší hlas, který jsem kdy slyšel.

A ta nejsladší osůbka si přisedla ke mě. A já doslova cítím, jak na mě zírá zkoumavým pohledem.

„Dlouho jsem tu nebyl. Vlastně od doby, co..." hlesnu, ale vtom se mi zlomí hlas. Z oči mi vyteče pár dalších slz.

Má sladká potetovaná osůbka mě obejme kolem ramen: „Nechceš se zajít podívat na její hrob?"

„Rád," pouze hlesnu snažíc se zadržet další vlnu slz.

Frankie se okamžitě postaví a natáhne ke mě ruku:„Tak mě veď!"

Uchopím jeho ruku a on zatáhne, čímž mě vytáhne na nohy. Já ale ztratím rovnováhu a návalu náhlé slabosti dosednu zpět na, stále ještě našimi těly teplou, lavičku. Najednou mne přepadne poryv slabosti a srdce se mi roztluče jako o závod, přičemž cítím, jak se usilovně potřebuju nadechnout.

„Gee!" vyhrkne poplašeně Frank a jemně mě chytne za ramena.„Všechno v pohodě? Není ti nic, zlato?"

Pokusím se o úsměv a zakroutím hlavou. 

Na druhý pokus se mi už konečně povede se postavit a vedu Frankieho k Jejímu hrobu.

„Tady," špitnu, když se zastavím u relativně nově vypadajícího náhrobku.

Frank jen sepne ruce, jakoby se modlil. Nic neříká, jen se kouká do země před sebe.

„Byla úžasná,"znova se pokusím zahnat slzy.

„Gee, já... Co se ti stalo? A nelži mi, já vím, že ti něco je," promluví zničeho nic naprosto vážně.

A já mu nad hrobem mé milované babičky převyprávěl, jak jsem se strašně chytl s matkou a jak mě pak vyhodila z domu.

„To je zlý..." prohodí Frank a zastrčí si ruce do kapes.

 „Hele..." začne po chvíli mlčení, kdy nám oběma jen stoupá od úst zmrzlá pára.„Nechtěl bys na chvíli bydlet u mě, Gee?"

Překvapeně na něj vyvalím oči. „Cože? F-Franku, já..."

„Samozřejmě nemusíš, pokud nechceš!" vyhrkne jakoby poplašeně.

„Ne ne ne! To... Chci říct... Opravdu bys to pro mě udělal?" To snad nemůže být pravda, on nemůže být tak úžasný. To se mi musí jen zdát.

„Jasně, že jo!" rozzáří se mu oči. Je tak roztomilý!

„Děkuju moc. Jsi úžasný! A moc hodný," vděčně se na něj zaculím.

„Nech si ty lichotky, Gerarde, a už konečně pojď. Je tu strašná kosa," popadne mě za ruku a táhne ze hřbitova.

Já jeho ruku pevně stisknu a palcem ji pohladím po hřbetu. „Děkuju, že jsi tu pro mě, lásko." Špitnu jen pro něj.

Vidíš, babi? Zázraky se dějí...

Děkuji, za přečtení, lidi! A... moc děkuji za jakoukoli odezvu, kterou mi dáváte, jste skvělí!!

(A mimochodem... Znáte kapelu Palaye Royale? Řeknu Vám, ti kluci mají styl! Jsou úžasní!)

Snad se uvidíme u další části!

Se vší láskou, kterou muže nabídnout                        Konosika! 🌹