Now we are the kids from yesterday

9. - Na na na

Frank

„Frankie," zazpívá mi do telefonu.

Popravdě pořad nemůžu uvěřit, že mě Gerard Way před týdnem políbil! Opravdu se to stalo! Opravdu. Já se štípnul.

Jeho hlas zní prosebně, ale je slyšet, že si užívá, že mi může říct zdrobnělinou. A já si to užívám taky. 

„Frankie," zopakuje ještě jednou. „Franku, pojď ven."

„Co-Cože?" vyleze ze mě.

Je třičtvrtě na jedenáct. Ne, že bych byl nějaký vzorný malý děcko, co zaleze do postele už v osm hodin večer, ale přesto... Chodím ven trošku dřív než v jedenáct v noci.

Zase na druhou stranu, představa, že jsem v noci venku s upířím Gerardem je celkem lákavá. Děsivá, ale lákavá. Možná právě proto lákavá...

„Ale noták, Franku, neříkej mi, že chodíš spát v sedm večer jen, co zkončí večerníček a ty si vyčistíš zuby?" ptá se mě jemně pobaveně, ale já vím, že to nemyslí zle.

„Fajn... A kde, že to jdeme?" podvědomě se culím do telefonu. 

Chvíli je na druhé straně ticho, ale pak Gee, jemně děsivým, mručivým hlasem, prohlásí: „Uvidíš sám, Franku."

Mě se zježí chloupky za krkem a kvůli knedlíku v krku nejsem schopen odpovědi.

Jen co vylezu z domu (co možná nejtišeji, jelikož znám svou mamku a vím, že by nepřenesla přes srdce fakt, že se její jediné dítě rozhodlo vyrazit ven v tak nekřesťanskou hodinu), uvidím před ním přešlapovat Gerarda.

Černé vlasy mu padají do propadlého obličeje, na kterém mu pohrává úsměv. Jeho oči jsou však plné smutku, který je až do očí bijící. Ale jsou nádherné a zářivé. Jako vždy.

Překvapí mě, když mi do rukou hodí sprej se slovy: „Doufám, že rád maluješ, Franku!"

„Ehm...?" vyleze ze mě a sprej mi jen vrazí do paže a s třísknutím spadne na zem.

Bravo, Franku, to se ti opravdu povedlo. Vůbec teď nevypadáš jako totální retard... Chválím se v duchu, když ze země zvedám sprej.

„No, jen pojď, malinkej Frankie," pobídne mě s úšklebkem Gee, ale jeho oči zůstávají smutné.

„Nejsem malinkej!" ohradím se s úsměvem, když ho následuju neznámo kam, nebo alespoň zatím neznámo kam, jelikož nic nevidím a opravdu netuším, kam mě Gee vede. Musím mu holt věřit... Děsivě vzrušující...

Po asi dvaceti minutách cesty se Gerard zničeho nic zastaví před jednopatrovou budovou nějakého obchůdku. 

„Tak jde se na to, Franku!" vyzve mě s křivým úsměvem, tím dětsky raubířským.

„Maluj, ty pako!" zasměje se, když na něj vrhnu nechápavý pohled.

„Gerarde, když já nevím, jestli je to dobrý-" začnu pochybovačně.

„Budoucnost  je neprůstřelná, litování je až druhý na řadě, protože teď je čas to udělat, a udělat to nahlas!"  Poslední slova až skoro zakřičí a dá se do sprejování.

Po pár tazích se po mně ohledne s lehkým úsměvem. „Notak! Přidej se, přece! Proč jsem tě sem jinak  tahal?"

A jeho hravý tón a zjevné veselí mě donutí se k němu opravdu přidat. 

Růže. Nádherná rudá růže s ostrými zelenými ostny. Je to mistrovské dílo. Naše dílo.

Odněkud z daleka zaslechnu zvuk houkaček, ale ignoruju ho, zabraný do práce.

„Kurva," ozve se vedle mě poputeně. „Dneska v noci už to asi balíme."

Když se na Geeho podívám s nechápavostí vepsanou ve tváří dodá spěšně: „Pohni! Copak to neslyšíš?! To jsou fízlové! Dělej, zdrháme, Frankie!"

A pak mě Gerard pevně chytne za ruku a oba se rozeběhneme směrem domů. Gee se začne smát a já si uvědomuju, že se směju s ním. Cítím se tak nějak volný. A přitom nás honí policie... Proč je celý tenhle okamžik tak absurdně nádherný? 

Utíkáme a smějeme se dál.

V tom se Gerard zastaví. Jsme asi tak jednu uličku od mého domu. Já se opřu o nejbližší zeď a snažím se popadnout dech. Gee se opře vedle mě a jen se hlasitě směje. 

Cože? Já se tady málem dusím, jak nemůžu dýchat a on se jen směje? Jak často tohle provozuje?

„No..." začne, když se jej, jen co popadnu dech zeptám."Občas. Když se cítím smutnej a..."

Nepokračuje dál, jelikož se histericky rozkašle, až se předkloní a zapře se o svá kolena. Já, jelikož už holt nejsem talent na dávání první pomoci, či co, na něj jen naprosto stuhle zírám. 

Po chvíli Gee přestane kašlat, zhluboka se nadechne a otře si pusu, a mě připadá, jakoby si z ní stíral tmavé kapky. Ale asi se mi jen něco zdálo...

„Ehm... Dobrý, Gee?"

„Jo, jasně," pousměje se.

A pak se mi zadívá do očí. A přiblíží se ke mně ještě blíž.

„Bál jsem se, že se udusíš," zahihňám se.

„Klišé, Frankie," zašeptá a spojí naše rty v polibku.

Jen co se ode mě odlepí, já jen prohlásím, že bych měl jít domů (oduševnělý a romantický, já vím, ale mý myšlenky jsou momentálně celkem na sračky, takže...).

„Jasně," pokýve hlavou, ale jde poznat, že ho to mrzí. „Rád jsem s tebou podnikl něco nezákonnýho, Franku"

Otřesu se vzrušením a zároveň i radostí. „Já s tebou taky, Gee. Dík, žes mě vytáh..."

A jen co se otočím a odcházím domů, celý hořím radostí a třesu se snad po celém těle.

Zase! Už zase mě políbil! Ječí ta třináctka uvnitř mě. Ach, Bože, Iero, seš fakt, jak malá holka.

Čau, drazí přátelé! 

Díky za čtení mého příběhu, fakt mě to těší! Díky za každou hvězdičku a přečtení, a tak... A pardon, že kapitolu vydávám tak relativně pozdě... (a taky za nulovou pravidelnost, ale to jsem holt já, bohužel si na to musíte zvyknout, no...)

Jinak užívejte druhou půlku prázdnin (ach, Bože, to to zase uteklo 😒) a doufám, že budete pokračovat ve čtení i nadále.

Se vší láskou, kterou muže nabídnout, Konosika.<3