Now we are the kids from yesterday

14. - You Know What They Do To Guys Like Us In The Prison

Jsem zpátky s dalším pokračováním jen pro Vás! (A vůbec se teď nesnažím znít jako nějaká reklama nebo teleshoping... to vůbec... :D)

No nic... Enjoy!

Gerard

Do prdele! Proč vždycky, když někoho, kohokoli, potřebuju, tak jsem sám? To jsem fakt tak hroznej člověk? Fakt mě nikdo nemá rád?

Je asi deset večer a mě je zima.

Ne, nedivte se! Ono je to vlastně logický, když v deset večer sedíte na mostě, navíc proniklí od nedávného deště.

Klepu se jako při zimnici, kterou i dost možná mám. Takže je mi zima, cítím se sám, hlavu mám jako střep - a to jsem ještě ani nic nepil - oči mám v jednom ohni a připadá mi, jakoby mi při každém nádechu někdo zmáčkl plíce a hřebíky bodal do jícnu. Vždy, když se nadechnu, ozve se ze mě sípavý zvuk a tiché zapískání. 

I přes bolest v plicích dostanu chuť na cigaretu, a tak si zapálím.

Když vydechnu kouř, ještě víc přitisknu kolena k hrudi, snažíc se odolat nejen poryvu větru, nýbrž i poryvu pláče smíšeného s kašlem.

Je mi na zvracení. Ze mě. A nejen ze mě. Ze všeho. Ze života jako takového, z jeho krutosti, z jeho jediné podstaty. A to ze smrti. 

Je to k smíchu a zároveň k nevíře, jak mi může v jeden a ten samý moment být špatně ze dvou úplně protikladných věcí...

A nejhorší na tom je, že mě teď už nikdo nezachrání... Frank teď bude zřejmě doma spát klidným spánkem, Mikey bude s největší pravděpodobností v jeho pokoji oplakávat Její památku, naprosto netušíc, kde, a jak moc na dně, se teď nacházím já. 

A mí rodiče?  Vždyť máma se zmohla jen na jednu suchou větu, kterou doplnila pouhým; Neboj, stejně už se trápila. A táta? Ten se raději ani neozval, srab jeden. Určitě si teď raději užívá s nějakou svou mladou sekretářkou.

Když vyfouknu poslední obláček kouře a típnu nedopalek o chodník, zase složím hlavu do dlaní opřených o kolena.

Nádech, výdech, Gerarde. Nádech, výdech. Správně, zhluboka dýchej.

Do háje! Další slzy už ne!

„No to mi pověz... Tak hezkej kluk a tak sám? A v tuhle nekřesťanskou hodinu? To teda musí chtít pytel odvahy... Nebo docela velkou depku, koukám..."

Trhnu sebou.

Do prdele, ani teď mi nemůžou nějací místní ožralové dát pokoj! A to jsem myslel, že už tato situace nemůže být horší.

Ale... To nevypadá na ožralu...

Hezkej kluk, říkal? Že by byla až taková tma...?

„Promiň, ale momentálně nejsem nejlepším společníkem na pokec... A popravdě, ty na to taky nevypadáš, bez urážky," pokusím se jej odpálkovat, ještě relativně slušnou formou.

„Ha," vyzdychne si, jak si ke mě přisedne. Jen to ne! Nestojím o nějaký plytký kecy s touhle osobou. „Nemáš oheň, náhodou?"

Vytáhnu z kapsy zapalovač a ještě předtím, než mu ho dám, se sklopenou hlavou zahuhlám: „Když ti ho půjčím, zmizíš pak?"

„Ále nebuďme mrzutý, myslíš, že seš jedinej, kdo nemá zrovna sluníčkovou náladu?" Odsekne mi a ani nepočká, jestli odpovím, a odpoví si sám: „A odpověď je; Nejsi," zacvrliká zvesela.