Now we are the kids from yesterday

2.

Zdravím u další části,vážení!! Tak a konečně (ehm...no, konečně...píšu druhou kapitolu) je tu i Frank!  Tak se dejte do čtení a samozřejmě doufám v odezvu v komentářích. 😘

Frank

První den na nový střední. Super. Nemůžu se dočkat.

,,Tak co, Frankie, jak se těšíš?" Přisedne si ke mě mamka s šálkem kávy v ruce vyčnívající z chlupatého fialového županu. Usmívá se a jakoby celá překypovala nadšením. Zřejmě se snaží přenést pozitivní energii i na mě. Neúspěšně.

Něco nesrozumitelně zahuhlám, ale pohled nezvedám od misky cereálií.

Mamka mě chybně za paži, jemným stisknutím mě donutí podívat se na ni, a když se naše pohledy střetnou, povzbudivě se na mne usměje.

Je to fajn, že se tak snaží, ale když za dva roky vystřídáte tři školy a navíc vás ani na jedné moc neberou prostě jen ztratíte ten prvotní optimismus.

,,Frankie, zlatíčko, neboj se, určitě si najdeš spoustu nových přátel," úsměv ji neopouští, ba naopak se ještě rozšíří.

,,Uhm-jasně," zahuhlám tupě a usrknu si mléko z misky s lupínky.

Mám z celého dneška pěkně blbý pocit. Jak se znám zase se mi podaří pokazit vše, co se dá a nadělat si tolik trapasů, že na ně tahle střední bude ještě dlouho se smíchem vzpomínat. Třeba na té minulé střední jsem byl za toho, co sebou flákl před celou školou na rovné podlaze, když měl jít na pódium v aule a při pádu si přišlápl nohavici u uniformy - co já za to můžu, že ty kalhoty hovno vydrží! - a roztrhl si kalhoty.

,,Franku!" vytrhne mě máma z mých vzpomínek na mé tragické zážitky a já na ni s trhnutím upřu svou pozornosřt.

,,Ano?"

,,Škola! Mazej," směje se, když se koukám na hodiny nad linkou a zjišťuji, že nestíhám.

Super. První den školy a já příjdu pozdě. To se mi ještě nestalo... Honí se mi hlavou, když běžím po chodníku k zastávce a snažím se vyhnout kalužím, které zde zůstaly jako vzpomínka na včerejší déšť.

Už jsem skoro u zastávky, a tak zvolením tempo a celý uřícený docházím k malé stříšce.

Zrovna obcházím obrovskou kaluž a dumám nad mým budoucím prvním trapasem a nad tím, jak obrovská ona kaluž je, když si to kolem prosviští neskutečnou rychlostí auto, které samozřejmě muselo projet i tou hloupou kaluží.

,,Do prdele!" rozkřiknu se celý promáčený a vrhnu nasupený pohled na zadek auta vesele ujíždějícího dál.

,,Co si o sobě myslíš, kreténe!" křečím na řidiče, i když je více než jasné,  že mě memůže slyšet.

Doploužím se na zastávku a nasupeně nakopnu přeplněný odpadkový koš, ze kterého vylétne pár plastových obalů.

,,Kur-" ujmu se dalšího nadávání, když si nakopnu palec a nohou se mi rozproudí tepavá bolest. 

To snad není možný...

K zastávce se doplouží autobus a jen co pomalu rozevře své průhledné dveře, já hopsnu dovnitř, koupím si jízdenku a otočím se s jemně zdrceným pohledem do skoro přeplněného vozu. 

Chvíli si jen prohlízím lidi a uvažuju, ke komu bych si mohl přisednout.

Starý muž s mrožím knírem a koženou brašnou, který vypadá na to, že když si k němu přisednu, povypráví mi celý jeho příběh, puberťák asi o dva roky starší - a o tak dvacet cenťáků vyšší - než já, si hodí nohy na sedadlo vedle sebe, jen co mě spatří, a tak zůstane pouhé jedno volné místo.

Místo naproti dvou kluků, kteří jsou očividně zabraní do nějaké své debaty.

Jeden z nich může mít tak zhruba stejně jako já. Má světlé, rozcuchané a trochu mastné vlasy a brýle, které má zvláštně posazené za ušima.

Ale ten druhý...

Černé vlasy mu padají do očí, má světlou, až skoro nezdravou, barvu, tmavé kruhy pod očima, případné tváře a sinalé rty.

Autobus se rozjede právě ve chvíli, kdy se přidtihnu, jak cítím na ty pohybující se rty a přemýšlím o tom, jak by se pohybovaly, kdybych je líbal.

Při prvnízatáčce sebou trhnu a nervózně se rozejít k nim.

,,Můžu?" kývne na volné místo naproti nim.

Oba se zarazí a na chvíli stichnou.

,,Jo, jasně," pousměje se na mě brýlatý a pokyne na místo bradou. 

Ten černovlásek si mě jen prohlédne od hlavy až k patě a pak se pobaveně ušklíbne a mě hlavou probleskne, že je s tímhle úšklebkem tak roztomilý.

Sundám si batoh a jen co si sednu a hodím si jej na nohy, uvědomím si, že jsem stále celý promočený a můj prvotní výgeb, způsobený roztomilostí onoho černovláska, pomalu zvadne, koutky mi spadnou dolů a na tváři se mi rozhodně zjeví kyselý obličej.

Všimnu si, že mě ten černovlasý kluk stále ještě po očku sleduje. Když jsem nahodil již zmiňovaný kyselý kdicht, smutnou tváří mu proběhne další pobavený ušklebek, který mi zase způsobí v břiše menší pocit poletujících motýlků.

Ano! Pro vás všechny rýpaly: ANO! Jsem gay. A co? Vím to, ví to máma a oba dva jsme s tím v pohodě.

A tak začala cesta na mou novou - a snad poslední - střední školu.

Děkuju vám všem moc za přečtení! Doufám, že se kapitolka líbila a že tuto storku budete číst dál! Samozřejmě žádný komentář neuškodí a  hvězdičky vám také nebudu mít za zlé.

Buye, Killjoys!

Se vší láskou, kterou může nabídnout         

                                                                                    Konosika!❤️