Now we are the kids from yesterday

7.

Jsem zpátky, přátelé!

Jelikož vůbec nemám ponětí, co sem napsat - i když to je stejně jedno, protože to tady asi ani nikdo nečte - tak vás snad už jen nechám číst... Snad se kapitolka bude líbit...

Gerard

Čas plyne. Když si to nepřejeme, tak uteče rychle a jindy se zas až moc vleče. Tím druhým případem je například škola. 

Člověk by si řekl, co všechno se tam nenaučí a nedozví a jaké to bude vzrůšo... Ale bác ho! Škola není to perfektní, mírumilovné a zábavné místo, jak si (především rodiče či starší příslušníci rodiny) myslí.

Mou skříňku opět zdobí ty jistě nádherné papírky plné nepochybně vtipných popisků a narážek na mou osobu.  Do školy jsem přišel teprve před necelou čtvrthodinkou, ale mí drazí spolužáci, kteří jsou tak milí a nikdy na mne nezapomenou, už stihli oblepit mou skříňku, dvakrát mi podrazit nohy a, doprovázeni hlasitými záchvaty smíchu, po mě pokřikovat množství různých pěkných nadávek. 

Příjemné ráno, no nemyslíte?

Celý školní den se nesl v podobném  duchu, dokud konečně nezazvonilo na konec vyučování a já s velkou radostí mohl vyběhnout ze školy. 

To by ovšem nesmělo být mých skvělých 'přátel' ze třídy a snad celého nejbližšího okolí. 

„Buzno!"

 „No jen upaluj domů! Jen ať už jsi u toho svýho cucáka!"

„Hej! Počkej, ty přihřátý emáku! Kdo ti dělá kurvu?! Ten novej, že jo?!"

 „No, jen upaluj za ním! Užijte si to!"

 „A pozdravuj!!"

Ale jen u pokřikování to nezůstalo. Jistě, že ne. To oni si zas potřebují bouchnout. To jo...

Když skončli byl jsem ze srdce rád, že jsem se nějak dobelhal k autobusu a dojel domů. Domů, kde k mému štěstí nikdo nebyl.

A to je z dneška vše. Takový všední den Gerarda Waye. Teď tu sedím zamčený v koupelně, opěrný o ledové kachličky, jež chladí mé nové modřiny a ranky, v ruce zase držím kamarádku žiletku a ona mi, jako již tolikrát, pomáhá. Krev mi pomalinku stéká po zápěstí a já se cítím uvolněnější a uvolněnější. 

Sakra, jsem takovej čurák. Zase jsem prohrál. Ve všem a všechno. 

Co já vlastně mám? Hromadu midřin, jizvy a samotu. 

Ve slohu jsme dostali za úkol napsat pár vět o sobě. Já v té práci lhal. Popravdě bych napsal: Naprosto bezcenný, zkrachovalý zoufalec, co patří tak leda do hrobu. Nikdo, budižkničemu. Ten, co už jen tak počítá dny do Konce... 

Ale copak jsem mohl?

Odhodím žiletku do umyvadla, pokusím se zastavit krvácení, vezmu si pár věcí a v mém oblíbeném tmavém saku, černé košili a rudé kravatě vyrazím ven. Plním plán. Ani netuším proč.

Oči mi máčí slzy, hrdlo mám nepříjemně sevřené, náladu přímo jako určenou k... Prostě ke konci.

I přesto seberu ty zbytky sil, co ještě mám, a vydám se do obchodu. Koupím pár nezbytností a zamířím ke hřbitovu doufaje, že ten, kvůli kterému tohle všechno organizuju, se uráčí přijít.

Aby mi čekání rychleji uteklo zapálím si cigaretu a vychutnávám si chuť nikotinu. Příjemné uvolnění... Hmm... Stejně příjemné, jako káva... 

Á, objekt mého zájmu přichází! Sakra, strašně mu to sluší. 

Sám pro sebe se usměju a vydám se za ním. 

Počasí je přímo jako dělané pro zlepšení té kouzelné atmosféry dnešního dne. Šedé bouřkové mraky zahalily slunce a přikrily celou oblohu svou tmavou pokrývkou. Opírá se do nás silný vichr, který ale mě osobně nepřipadá vůbec nepříjemný. Nádherné počasí. Opravdu. Kouzelné.

Zastavím se u nějakého velkého náhrobku topícího se v potopě smutečních květin a věnců, zřejmě zde onen nebožtík přibyl teprve nedávno. 

Kolik kytek bych měl na svém hrobu já? Taky by se v nich můj náhrobek takhle utápěl? Vždyť ani neznám tolik lidí, kteří by mi je tam dali.

Frank Iero je kouzelný. Hlavně když se usměje. Oči se mu rozzáří a ve tvářích má malé důlečky. Je tak roztomilý! Připomíná mi něco neskutečně sladkého. Třeba cikrovou vatu. Takovou tu růžovou a příšerně přeslazenou.

„Zdravím, pane Iero," zavtipkuji a jemně nadzvednu koutky. Se vší elegancí, které jsem schopen, podám té roztomilé věci kytici rudých růží.

On zrudne až za ušima (doslova) a sladce se zaculí až se mu na tvářích vytvoří dolíčky. Roztomilý...

„Děkuji, Gerarde," skoro až zapiští a nadšením se mu rozšíří zorničky jako nějakému feťákovi. 

Společně s Frankem kráčíme hřbitovem a nasáváme to sychravé počasí. Ať se snažím sebevíc, nedokážu své myšlenky odklonit od toho hrobu plného kytek a úvahami nad tím mým. Tím mým budoucím.

Frank si s ženskou elegancí přičichne ke kytici růží a následně mi pohlédne do tváře. „Ještě jednou moc děkuju, Gerarde Way. Udělalo mi to opravdu radost." A jeho hlas zní vážně.

Pohled jeho očí je také vážný. Přímý a pevný. 

„Potěšení na mé straně," uculím se zas já a on se začervená. 

Děkuji moc za přečtení, vážení! Opravdu mě těší, že to tu někdo čte. Děláte mi radost!

Popravdě se pořád cítím jako v euforii, protože čtete můj příběh. Je to šílený! Děkuju Vám!!

Tak zase někdy u další kapitoly!!

                                                                                           Konosika.🙃