Now we are the kids from yesterday

8.

Frank

Gerard je... Je opravdu skvělý. Moc o něm přemýšlím. Jo, já vím, zní to divně, ale asi si nemůžu pomoct. 

Celý den ve škole jsem na něj nemohl přestat myslet. I když se celá třída bavila na můj účet a snažila se mi všelijak uškodit ať už podkopnutím nohou či množstvím kreativních urážek, já měl stále před očima jen ty nádherné rudé růže, které mi dal. V té černé mu to tak slušelo...

Konečně! Konečně zazvonilo na konec vyučování a já se mužů veselým krokem rozejít ke své skříňce. 

Jen co ji otevřu, vypadne na mne nějaký lísteček. Už už se ho chystám vyhodit s myšlenkou, že je to jen další pozdrav od mých drahých haterů, když si na jeho okraji všimnu nádherně nakreslené růže. 

Rozbuší se mi srdce, zrychlí dech a tep cítím až v uších. Roztřesenýma rukama jej rozevřu. Srdce se mi rozbuší ještě rychleji a já se jen bojím, aby mi nevyskočilo z hrudi. 

Klid, Franku. Klid. Hlavně se uklidni. Ale to je...! Psaníčko?

Bože, on mi posílá psaníčka? Copak jsem nějaká malá třináctka?! I když... občas se tak chovám... A musím uznat, že se mi tenhle způsob komunikace i celkem zamlouvá... Vždyť je to tak, sakra, sladký!

Tak se konečně začtu do lístečku. 

Ty, já, dnes v 21:00, most přes dálnici (myslím, že by to mohla být příjemná změna po schůzkách u náhrobků, ne že by mi vadily...)                                                             Tvůj přítel s růžemi

    Dočtu lístek a nadšením div nevyskočím dva metry do vzduchu. 

Gerard mě zve na rande!! 

Teda... myslím, že je to rande...

Ne! Raději od toho nebudu nic čekat. Taková pojistka před zklamáním. Tak.

„Copak je, Iero? Nějaks' tu zamrz, ne?" Smějí se mí spolužáci a jeden z nich do mě vrazí s takovou silou, až narazím do poličky mé otevřené skříňky a tvrdě se uhodím do hlavy až se mi zatmaví svět před očima. 

„Joshi, běž si otravovat někoho jinýho a Franka nech napokoji, jasný?" zastane se mě mi povědomý hlas.

„A proč bych tě měl jako poslouchat, Wayi? Hm?" vystartuje na něj Josh.

Gerard?  Bleskne mi hlavou. Ne, myslím, že Gerard má jiný hlas... 

„Myslím, že my oba moc dobře víme proč, drahý Joshi," v hlase mého zachránce je znatelná jak výhružka, tak i úsměv.

Slyším, jak se celá skupinka s pobouřeným mrmláním a tichými nadávkami přesouvá jinam.

Otočím se na svého zachránce. Mikey?

„M-Mikey? C-co ty tady děláš?" vysoukám ze sebe, když mi dojde, že tohle asi nebylo to nejvhodnější, co jsem mu mohl říct. „A... Ehm, moc děkuju." Usměju se na něj.

Úsměv mi oplatí se slovy: „Jedeš  domů?"

Když souhlasně přikývnu, vyrazíme oba na zastávku.

„Nezahrajem zas někdy nějaký videohry?" navrhne, když se spolu ploužíme k zastávce.

„Jo, jasně, moc rád," přikývnu s upřímný úsměvem, jen co dám pryč ruku ze svého, ještě stále bolestí tepajícího, čela.