Now we are the kids from yesterday

10. - Thank you for the venom

[Ehm... ještě než začnete číst, ráda bych podotkla, či upozornila, prohlásila, nebo něco takového, že se v této kapitole vyskytuje část textu písně od MCR, který si samozřejmě nemohu přivlastnit či pokládat za svůj/za výplod mé fantazie. To samé se vztahuje i k předchozí kapitole a potažmo ke všem budoucím kapitolám, ve kterých by se mohly vyskytovat texty této či jiné kapely. /Toto píšu jen tak pro jistotu, aby mě nikdo nenařkl; tyto spory prostě nevyhledávám/]

Gerard

Prší.

 Prší, je kolem desáté večer a já sedím venku jako ten největší vůl a zoufalec. A zase hulím jednu za druhou. A k tomu sosám nějakej lacinej rum z místní sámošky. 

Zas čumím jako nějaká blbá a přehnaně přeslazená malá holka na oblohu, ze které se snášejí dešťové kapky, jakoby odnikud, odněkud z neznáma.

Zase se cítím stísněně, tak nějak zoufale. Je mi úzko. Sakra, kde se poděla ta dětská bezstarostnost, kterou jsem jako malý měl? Ta samá bezstarostnost, která ještě neopustila Mikeyho, za což jsem rád.

Další sprška za krk mě přinutí k dalšímu loku z čiré láhve.

Sakra! Nesnáším toho opilýho, promoklýho Gerarda, kterej furt jen chlastá a prěmýšlí nad tím, proč tu vlastně je a myslí si, jakej není filosof a objevitel nových myšlenek. A přitom je jen opilý, smradlavý, promočený teenager načichlý cigaretovým kouřem.

„Gee?" Zaslechnu hlas narušitele mé mírně depresivní chvilky nípání se sám v sobě.

Neotáčím se, i když slyším přibližující se kroky. 

Periferním viděním spozoruju, jak ona osoba dojde až ke mně a pak ztěžka dosedne hned vedle. Chvíli oba jen tak sedíme na garážové střeše našeho domu a zdílíme společné mlčení a mrazivé kapky za krkem. Pak můj společník zaloví něco v kapse tmavých džínsů a k mému překvapení vytáhne dosti pomačkaný sáček pestrobarevného zbarvení.

Věnuju mu pohled, kterým jakobych mu říkal: To jako myslíš vážně? 

„Copak? Neříká se, že tlustí lidé jsou šťastnější?" nadzvedne tázavě obočí a na tváři se mu objeví mírný úsměv.

Zasměju se, ale na nabídnuté bonbóny zamítavě zavrtím hlavou. „Co, že nespíš, bráško? Není na tebe už pozdě?"

„Není mi pět, Gerarde." zase se pousměje. „A vem si už konečně! Jsi tak hubený, až se bojím, že tě za chvíli odfoukne vítr, nebo se mi rovnou ztratíš před očima." A jeho hlas zní, jakoby byl teď ten starší on. 

Ach Mikey, mám tě tak moc rád...

A tak, když ke mě zase přiblíží páček gumových bonbónů, neodolám jeho prosebnému výrazu, jeden si vezmu a hodím do pusy. 

Ha, gumové bonbóny. Typický Mikey... Takové to věčné dítě. Chybí mu už jen pyžamo s potiskem večerníčku a růžové pantofle s jednorožci. Hm... Asi mu je koupím k Vánocům, líbily by se mu.

„Jak to, že jsi tu tak sám, brácho?" vrhne na mě starostlivý pohled. „Co tě trápí, Gee? Víš, že mě to můžeš říct."

Kdy mi naposledy takhle řekl brácho? Mám pocit, že Mikey není ten typ člověka, který by něco takového říkal běžně.

„Já..." začnu, ale nějak mi nejde pokračovat, a tak se zaseknu.

„Jsi smutný, to poznám," pomáhá mi.„ Proč? Bojíš se, Gee? Ano?" Ujišťuje se, když skoro neznatelně kývnu.