Now we are the kids from yesterday

20.

Mikey

Jsem tak moc rád, že mamka nakonec dovolila Geemu, aby se mohl vrátit domů a že on souhlasil, že se vrátí. Nevím, co bych dělal, kdyby to nedopadlo takhle dobře...

Popravdě jsem se domů hnal jako splašený, jak jsem se těšil, že zas budu s bráchou. Mám ho fakt moc rád. 

Tak vrazím do dveří, skopnu z nohou boty, bundu hodím někam do kouta a běžím nahorů.

„Brácha!" Křiknu. Nikdo se ale neozve, a tak zahulákám ještě jednou, hlasitěji. „Brácha?! Hej, Gerarde, seš doma?!"

Zase se nikdo neozývá a jediné, co mě v zoufalství napadá je, že Gerard ještě nepřišel domů ze školy. 

Ale stejně ještě jen tak ze zvědavosti zaklepu na dveře jeho pokoje. 

Nic se neozve. 

Chvíli počkám a následně zaklepu znova.

„Gee?" Ani nevím, proč šeptám.

Zase se nikdo neozve, tak uchopím kliku a otevřu dveře.

V bratrově pokoji samozřejmě nikdo není. Stěny má polepené množstvím plakátů a všelijakých obrázků, na stole se mu povalují ještě rozkreslené obrázky a okno má stále ještě otevřené. Celou tu dobu u něj nikdo nebyl, ani já, ani matka.

Přejdu k otevřenému oknu a zavřu ho.

Pak přejdu k jeho stolu a prohlížím si obrázky. Jsou moc hezké. Na spoustě z nich je pochopitelně Frank. Pár z nich jsou nějaké depresivní malůvky, černobílá postava krčící se před ohromným stínem někoho s rukou připravenou k úderu. Všechny jeho kresby prolítnu, až se dostanu k jednomu obrázku úpslně dole. 

A právě ten obrázek mi vyrazí dech a způsobí mravenčení po celém těle.

Jsem na něm já. 

Já a Gee.

Objímám ho kolem ramen. On vypadá tak bezbranně a vyděšeně, smutně. Z očí mu tečou slzy. Já si ho k sobě choulím, jako matka malé batole, ve tváři mám ustaraný a zároveň i chlácholivý výraz. 

Je to nádherná malůvka. Mám sto chutí si ji vzít. Ale neudělám to.

Zvuk odemykání zámku mi dá jasně najevo Gerardův příchod, mamka to není, dnes totiž zase zůstává někde na noc.

Slyším, jak vychází po schodech a plouží se do pokoje.

„Gee! Jsem tak rád, že seš už zase doma, brácha!" vesele za ním vyběhnu.

Usměje se na mě, ale v další moment mi věnuje podezřívavý pohled. „Cos dělal v mým pokoji, Mikey?" zeptá se pomalu.

„Ehm-" vypravím ze sebe. Cítím se provinile, i když vím, že k takovému pocitu vůbec nemám důvod. „Jen jsem tě hledal a... zavřel ti tam okno, dost ti tam foukalo..." odpovím mu výmluvně.

Usměje se a kývne. „Fajn."

Vydá se ke svému pokoji, když ho zarazím otázkou: „Nedáš si se mnou kakao?"

Gerard se na mě podívá nejdřív nechápavě, ale v zápětí se zasměje. „Moc rád, bráško."

A tak spolu asi tak za dvacet minut sedíme v obýváku s hrnky kouřícího nápoje a culíme se jeden na druhého. Cítím se jako za starých časů, když jsme byli malí. 

„Seš moc fajn brácha, víš to?" zeptá se mě zničeho nic Gee.

„Ty taky, Gee," věnuju mu úsměv a on mi ho oplatí.

V další moment se Gerard sípavě rozkašle. V naději, že mu tím pomůžu jej poplácám po zádech. Gerard však kašle dál a dál a nic nenaznačuje tomu, že by měl za chvíli skončit. 

„Hej Gee, v pohodě?" ptám se ho s obavami v hlase. Jeho hysterický záchvat kašle se mi ani trochu nelíbí.

Gerard však jen kašle dál a když se mu podívám na dlaně, které si drží před ústy, vidím na nich čmouhy od krve. Ani nedokážu popsat, jak moc mě to vyděsí.

„Gerarde, co se děje? Co je s tebou?!" strachuju se. 

Brácha začne vydávat sípavé zvuky a zdá se, že se nemůže nadechnout. A já vůbec netuším, co bych teď měl dělat, jen se o něj neskutečně moc bojím a cítím se špatně za to, že netuším, jak svému staršímu bratrovi pomoct. Jsem tak bezradný a on přitom vedle mě marně kapalina po dechu a očividně se dusí, pusu stále ušpiněnou svou vlastní krví.

 Tak moc se bojím!

Co mám teď dělat, sakra! Jak mu mám pomoct?!

Michaeli, ty debile, okamžitě někomu zavolej!

Dostanu chuť vyfackovat sám sebe za to, že mě to ještě nenapadlo.

Fajn, fajn... Zavolám někomu, jo... Ale komu? 

Sanitku, tupče!

Vytáhnu mobil a roztřesenými prsty vjedu do kontaktů.

Do prdele... Ale jaký maj číslo?

Kurva, Michaeli Way, ty seš fakt ten největší pablb, co chodil po tomhle světě, opravdu!

Gerard vedle mě se ještě stále dusí a od úst mu odkapávají malé kapičky krve.

Roztřesu se ještě víc, jak jsem čím dál pod větším stresem.

Frank! Bleskne mi okamžitě hlavou. 

Opravdu netuším, proč mě napadne zrovna on, ale v dalším momentu přistihnu sám sebe, jak vytáčím jeho číslo a volám mu.

Zvedni to. Zvedni to. Franku Iero, noták! Jde přece o mýho bráchu!!

Zvedl to!

Ani nevím, jak jsem ten telefonát zvládl, vím jen, že mi Frank řekl, že tu za chvíli bude a já mu důvěřuju.

Vyběhnu před barák a nervózně čekám.

Sakra, mám takovej strach!

Děkuji za přečtení další kapitoly! Doufám, že se líbila... 😊 Každopádně Vám můžu prozradit, že se pomalu, ale jistě blížíme ke konci. 

Co myslíte? Skončí tenhle příběh dobře nebo ne? 😏🤔

Se vší láskou, kterou muže nabídnout               Vaše Konosika! 🌹 (And don't forget; I love U all! ❤️)