Now we are the kids from yesterday

12. - The Only Hope For Me Is You

Frank

Ach, Gee, co mi to zase děláš, lásko?

Našel jsem ho jak se prochází po mostě. Po tom kamenném zábradlí, na které by se vlastně ani lozit nemělo. Ale on se tam jen tak procházel. A všichni kolemjdoucí jej vesele ignorovali. Proč se taky zajímat o zmláceného kluka, celého od krve, který se prochází po zábradlí, že ano?

Možná proto nezvedal ten telefon...

Ale... Počkat... On... 

ON SE PROCHÁZÍ PO TOM ZÁBRADLÍ JAKO NĚJAKÝ SEBEVRAH! Sakra!

Rozeběhl jsem se za ním s očima vytřešrěnýma jako vylekaná srna (popravdě jsem se tak i cítil) s plánem ho strhnout do bezpečí.

A nakonec se mi to i povedlo. Nevím, co bych dělal, kdyby tam spadl. Po této mé záchranné akci se potvrdila teorie, kterou jsem v hlavě nosil už nějaký ten pátek. 

Řeže se.

Ach...

A tak jsem ho objímal, hladil a šeptal. Chtěl jsem - a chcu to každý den - aby věděl, že není sám. Protože on není. 

~~•~~

„Frankie, pojď dolů! Oběd je na stole!" Křičí na mne mamka ze zdola.

Tak vylezu z pokoje a seběhnu schody. Přisednu si ke stolu naproti mamce a jen co ji popřeju dobrou chuť, se pustím do výtečného obědu.

„A co ten tvůj kamarád, Frankie?" Zničeho nic prolomí ticho mamka. „No, tén... Em, jak jen se jmenuje... Michael?" Doplní se, když jí věnuju nechápavý pohled.

„Á jo! Mikey..." řekl jsem jí vůbec o Gerardovi? „Jo, je moc fajn a má strašně super brat-"

„To mě těší, že máš tady nějakého kamaráda," věnuje mi mamka úsměv, aniž by si vyslechla, co dalšího jí chci říct.

„Jo, a... Mikey není můj jediný - ehm - kamarád tady..." vysoukám ze sebe ještě.

Jen co mi má mamka zase začne věnovat pozornost lehce znervózním. „Víš, Mikeyho bratr, Gerard, je taky strašně fajn... Je..."

Máma na mě vyvalí oči a ohromeně odloží příbor na talíř. „Ne! Líbí se ti, Frankie?" Já, neschopen slova, jen zalapám po dechu. „A líbíš se i ty jemu? A chodíte spolu? A kdy mi ho představíš, zlatíčko? A myslíš, že má rád cheseburgery nebo mám udělat to babiččino vyhlášené kari? A co si mám na tu slávu obléknout? Spíš tu vínovou halenku nebo ty žluté šaty? Co myslíš, Frankie? A kdy má vlastně ten - Gerard, jsi říkal? - čas? Asi spíš v pátek, než přes týden, že jo? No... tak kolem sedmé? A nebo snad šesté...?"

„Ehm..." vykašlu ze sebe, naprosto neschopný jakékoli složitější reakce, protože se snažím vstřebat tu hromadu dotazů, položených mou matkou. Marně.

Popravdě řečeno to byl jeden z nejhorších obědů, co si pamatuju. (A to počítám i ty nehorázně dlouhé rodinné obědy, při kterých každá tetička povypráví snad úplně všechny historky, na které si pamatuje - a že jich není málo - a samozřejmě se celé ženské osazenstvo shodne, že můj účes a styl oblékání je naprosto otřesný a nepřípustný. Většinou se musí pozastavit i u mé orientace, nepochybně.)

Naštěstí mi asi po sto letech zazvoní mobil a mamka je nucena pozastavit svůj sálodlouhý monolog, který je v jejích očích jen pouhý pokec mezi matkou a synem.