Now we are the kids from yesterday

15.

Frank

Tuhle noc jsem volal Geemu asi desetkrát. A hádejte, co?

Nic.

Mám o něj strach. Takový strach...

Co, když si něco udělal? Co, když skočil z toho mostu? A nepromrzl tam venku v tom dešti? Co, když se pořezal a teď někde krvácí v nějaký zasfiněný uličce? A úplně sám?

Zkusím to teda ještě jednou.

Tak a... kontakty, Gee, volat, ano a...

Píp...

Píp.....

Píp..........

Píp...............

Píp....................

Noták, Gerarde, noták, zvedni to... prosím, lásko....

„Jej! Lásko, to jsi ty, zlatí! Myslel jsem, žes na svého Gerardka už zapomněl... Byl jsem proto moc smutný," huhňá mi do sluchátka Gerardův přiopilý hlas.

„Ach Gee, jsi opilý. Běž si lehnout... já ti zavolám ráno."

A zavolal jsem.

~~•~~

„Notak se už konečně vymáčkni, Iero!" Naléhá Gee, když ho vedu na místo, jež má být překvapení.

„Hele, hele, hele! Neměl bych být ten naštvaný spíš já, po tom včerejšku?" Zvesela se zaculím a Gerard nahodí zpytavý pohled.

„Ale neboj, už tam skoro jsme," vesele se usměju a táhnu ho dál.

Moc se těším, co na mé malé překvapeníčko řekne... Doufám, že ho alespoň na chvíli přivede na jiné myšlenky. Chcu ho rozveselit.

„Fajn, lásko," užívám si zdůraznění druhého slova,„ teď zavři oči. Neboj... je to už za rohem."

„Nejsem na to už trochu velkej, Frankie?" nadzvedne Gee obočí, ale když na něj vrhnu nekompromisní pohled, poslechne mě.

Jen co tedy už konečně zavře oči i pusu, ho vezmu za ruku a vedu na ono místo. Je to nádherné, moct ho držet za ruku s vědomím, že vám plně důvěřuje. Ale je to i značná zodpovědnost. Ale stejně je to krásné.

„Jsme tady, Gee! Můžeš otevřít oči."

„Páni," špitne ohromeně, když mě poslechne a otevře své nádherné zelené oči.

„Ziráš, co?" samolibě se usměju.

„No to teda jo, můj mrňavý Frankie, to zírám," mluví a přitom se tváři jako malé dítě, které dostalo obrovské lízátko.

„A je to tu jenom pro nás dva, Gee!"

„To ne ne!" vypískne nadšeně.

„To jo jo!" opravím ho se stejným nadšením.

„A můžu tam jít?" vybafne na mě s jiskřičkami v očích.

„Co to jsou za otázky, Gee? Jistě, že můžeš!"

Tak se Gerard rozběhne rovnou k horské dráze a netrpělivě přešlapuje, když na mě čeká. Doběhnu k němu s myšlenkou, že pronajmout pár pouťových atrakcí (které navíc vlastní má sestřenice přes koleno, takže jsem měl slevu) nebyl vůbec špatný nápad.

S tímhle malým dítětem, které se mému depresivně laděnému příteli podobá jen vzhledem strávíte skvělý večer, plný smíchu a zábavy.

~~•~~

Už je asi deset večer a celou naši osobní pouť osvětlují teplá, naoranžovělá světla atrakcí. My dva si hovíme na pomale se otáčejícím ruském kole a Gee má ve tvářích ďolíčky od smíchu. Kření se jako blázínek a za to jsem moc rád. Veselým pohledem skenuje ostatní svítící atrakce a já skrnuju jeho. Jak se jemně vyklání z kabinky, aby lépe viděl, jak se dětinsky uculuje, jak si zastrkává neposedný pramínek vlasů za ucho. Je kouzelný.

„Ach, Frankie," vzdychne, když se opře zády o sedadlo. „Víš, že si tě nezasloužím?"

„Ale zasloužíš, Gerardku," oponuju mu a u toho se usmívám.

Nahne se ke mě a chytne mě za zápěstí. Nádherně se zaculí. „Děkuju ti, lásko moje," zašeptá mi.

„To byla maličkost."

„Ne," zarazí mě prstem přitisknutým na mé rty. Ach, je mi tak blízko... „Děkuji ti za všechno, Franku. Úplně za všechno. Zachránil jsi mě..."

A pak mi rukou hmátne za ucho a v jeho ruce se zničeho nic zjeví rudá růže. Naše rudá růže.

„Naučil mě to bráška, když byl na nějakým táboře," zasměje se a já se zahihňám jako malá holka.  

Ach, ta dvanáctka se opět vrátila...

Příjmu od Geeho růži (tedy spíš růžičku) a on mě uchopí za ruce.

A dlouze mě políbí.

A já se roztřesu vzrušením. Je to nádherná chvíle. Naše chvíle.

Čuste!!

Nějak se mi povedlo dopsat kapitolu už dneska (i když toho do školy není úplně nejmíň a asi bych se měla spíš učit, ale však víte, psaní je lákavější...). No... já vím, kapitola není úplně nejdelší, ale snad se i tak bude líbit... 

Se vší láskou, kterou muže nabídnout

Konosika. 🤗