Now we are the kids from yesterday

3.

Po delší době zase zdravím s další částí - OK, sice to tu nikdo nečte, ale řekněme, že mě to baví psát. Jo, a k obrázku... ehm, dejme tomu, že mi tam Gee s Frankiem připadají děsně sladcí (do komentářů pište své názory 😊). No, tak se zase dejte do čtení, snad se kapitola bude líbit! ❤️

Gerard

S Mikeym si povídání o tom, co by mohl s Kristin podniknout, když autobus zastaví na další zastávce a s hlasitým vzdychnutím rozevře dveře.

Dovnitř vrazí nějaký prťavý kluk a jen co si koupí jízdenku a otočí se, projede mu po tváři nešťastný výraz. Autobus je skoro celý plný.

Hodí otrávený pohled na starého muže, pak na kluka, který vmžiku vymrští nohy na sedačku vedle sebe a poté se jeho pohled zastaví u nás. Chvíli tam jen tak stojí a zkoumavě si nás s bráškou měří, vtom se autobus dá do pohybu a on se div neporoučí k zemi.

Vrávoravě se rozjede k nám.

„Můžu?" kývne na volné místo naproti.

„Jo, jasně," na to Mikey a věnuje mu úsměv, ale dál se jím už nezabývá. Přitočí se ke mě a začne do mne hustit další záplavů keců a dotazů ohledně toho jeho velkolepého meetingu.

Já jej ale vůbec neposlouchám. Zírám na toho kluka naproti mě a musím se pousmát.

Je neskutečně prťavý.  I když vypadá, že je tak v bráchově věku, je mnohem menší než on. A je celý promočený! Co se mu asi tak stalo? Tělo má samou kérku a v puse se mu leskne piersing. Černé vlasy má delší a oči... zelenohnědé oči. Sakra, jak může mít někdo tak hezké oči?

Bože, Gerarde! Neočumuj ho!

Když si ten kluk sedne a položí si na sebe batoh zatváří se jakoby zrovna snědl citrón a já nedokážu zadržet potutelný úsměv. Je tak roztomilý!

Nečum na něj, sakra! napomenu se a s touto myšlenkou se snažím zaposlouchat se do Mikeyho sálodlouhého monologu, na který nemá snad ani Hamletova úvaha nad smyslem života.

A mé úvahy se stále točí kolem pasažéra naproti mne.

„Gee! Posloucháš mě vůbec?!" osopí se na mě Mikey a jeho kamennou tváří probleskne jiskřička hněvu.

„Ehm - promiň, Mikey. Jistě, že tě poslouchám. To bude skvělý. Je to fakt dobrej plán. Kristin se to bude určitě moc líbit," stále jej moc nevnímám a to mi vnikne pocit hrozného bratra a padne na mě menší depka, z toho jak svého milovaného mladšího bratra ignoruju.

„Fakt?" zatváří se pochybovačně a svraští čelo. „A není to trošku moc? Vždyť já ani nevím, jestli má muffiny s polevou ráda..."

„Jistě, že má. Muffiny s polevou má rád každej," uklidním ho a jemně nadzvednu koutky. Se slovy, že jí je určitě fuk, co přichystá, že bude ráda, že je s ním a že to určitě zvládne na výbornou, jej poplácám po rameni.

„Díky, Gee!" obejde mě vděčně a já zaznamenám, jak překvapeně se na nás podívá ten naproti nám. „Seš fakt super brácha. Mám tě moc rád," a pohled toho zmoklýho kuřete změkne.

„Já tě taky, Mikey."

„A myslíš, že ten plyšovej jednorožec bude lepší bílej nebo růžovej?" pokračuje dál Mikey.

Jakej zas jednorožec? bleskne mi hlavou a já si jen hlasitě povzdechnu.

To ještě bude cesta. Ještěže za chvíli vystupujeme...

Vystoupili jsme před školou. My tři jsme před ní vystoupili.

„Tak se měj, Gee!" křikne na mě bráška a už peláší za nějakým svým kamarádem. Alespoň někdo z nás dvou má přátelé.

A je to tu. Už se tomu asi nevyhnu. První den školy a mě chybí udělat už jen pár kroků  a vejdu do toho běžného kolotoče buzerace, rozmláceného nosu a nadávek. Už jenom pár krůčků.

A co, kdybych tam dneska nešel. Můžu tam přece zítra. Ony ty nadávky přece neutečou, ne?

Zhluboka vydechnu a z kapsy od mikiny vytáhnul krabičku cigaret a už už hmatám do kalhot pro zapalovač, když se zhrozeně zarazím.

Není tam!

Zběsile začnu prohrabávat všechny kapsy, které mám. Dokonce i ty, u kterých si jsem na tisíc procent jistý, že v nich zapalovač nenajdu.

A cigareta mi jen sklesle visí z pusy.

Nasupeně zavrčím a už mám chuť se vším praštit, když mi někdo poklepe na rameno.

Otočím se tak rázně až onoho člověka skoro sejmu.

Přede mnou stojí ten malý pokérkovaný kluk z autobusu a s blažený usměvem mi máve zapalovačem před obličejem.

„Za cígo ti ho půjčím," řekne nesmlouvavě a já, stejně jako on, vím, že nemám na vybranou. Proto vyndám z krabičky poslední poslední cigaretu a s těžkým srdcem mu ji podám.

Se slastným výrazem si ji strčí mezi rty a zapálí si. Já chvíli nedočkavě přešlapuju až se on konečně rozhodne zapálit i mě.

„Díky," vyfouknu kouř a užívám si klidný pocit vyvolaný nikotinem. 

Chvíli jen tak stojí a civil na to, jak znova vyfukuju kouř a když se na něj podívám nechápavým pohledem, zrudne, zakroutí hlavou a sklopí oči.

„Seš novej, co?" nadhodím.

Stejně jako předním on, tak teď já zírám na to, jak pomalu našpuluje rty a jak se mu pak z nich a z nosu vyvalí cigaretový kouř. Proč mě tato podívaná tak hypnozizuje a já z ní nejsem schopen spustit zrak? Sakra, má hezké rty...

„Jo, jsem," kývne na souhlas. „Před pár dny jsem se přistěhoval s mámou."

Ještě jednou dlouze potáhnu, vypustím kouř a jen co hodím cigaretu na zem ji zašlápnu.

Pak zase vzhlédu k tomu klukovi. „Fajn. Tak tu z toho nezblbni, byla by to škoda." A kráčím směrem k budově. 

Gerarde, ty tupče, o čem jsi to, sakra, zase blábolil? Vynadám sám sobě, když dojdu ke své skříňce oblepené množstvím lístečků, jež se snaží mě urazit či zesměšnit. Jenže to bych na to už za ta léta být zvyklý. Tak je jenom strhnu a ze skříňky si vyndám učebnice a sešity, které mi zbyly ještě z minulého roku.

S frustrovaným povzdechem se vydán do třídy a při tom z hlavy nedokážu pustit tu blbost, co jsem rěkl tomu novému studentovi a hlavně to, jak měl slastně přivřené oči a pootevřenou pusu, když kouřil. Jaké měl dolíčky ve tváři, když se usmál.

Do prdele, Wayi! Na co to, sakra, myslíš?

Děkuji mnohokrát za přečtení, drahouškové, a samozřejmě Vám budu neskonale vděčná za každý komentář či hvězdičku. 

S nehynoucí láskou a vděčností          Konosika! ❤️