Now we are the kids from yesterday

6.

Zdarec!!

Nah, děcka, jsem jediná, kdo stále věří v návrat Killjoys? Já jen, že bych moc chtěla na jejich koncert! 😢

No, a ta fotka... Vypadá zajímavě (tedy alespoň na můj chorý vkus). A taky mi připadá, že se k tomuto příběhu vcelku hodí.

Tak čtěte a užívejte nadcházejících prázdnin! ❤️

Frank

   „Nezajdeš na kávu, Franku?" pohlédne mi Gerard do očí, čímž ve mě vyvolá slabé chvění a husí kůži. Jeho pohled je neskutečně temný, děsivý a také trochu smutný. Připomíná mi upíra. Ale kdo řekl, že se mi upír Gerard nelíbí...

„Jo, rád," jemně kývnu, i když se mi moc nechce opouštět kouzelnou atmosféru hřbitova. 

Vstaneme a když s Gerardem, zase zahaleným v kapuci černé mikiny, kráčím tím klidně tichým místem vnímám onu nadpozemsky mírumilovnou atmosféru. Je mi tady moc příjemně a z výrazu mého společníka vidím, že nejsem sám. 

Na tváři Gerardovi pohrává jemný úsměšek, vítr mu tančí s tmavými prameny vlasů. Ruce má schované v kapsách a celkově působí tak nějak schouleně, jakoby se schovával do sebe. I přes jemný úsměv má stále v očích schovaný smutek. Jakoby už se jej nikdy neměl zbavit... V těch jeho nadpozemsky úžasných hnědozelených očích lemovamých tmavými kruhy je tolik smutku a já jen přemýšlím nad příčinou. Že by to byla jen zjevná šikana? Ne, myslím, že v tom bude něco víc. 

Překročíme hranice hřbitova a směřujeme do centra, když se Gerard otočí a zastaví se tak rychle, až do něj skoro vrazím.

„A Franku," začne s dětinským podtónem, který mě málem rozpustí svou roztomilostí. „Nechceš si tu kávu vzít s sebou a ještě se vrátit na hřbitov?"

Celý nadšený přikyvuju tak razantně, že se mi až jemně zamotá v hlavě.

Co se týče kávy je Gerard úplně  jako malé dítě. Když mu žena, jež nás z okínka obsluhovala, podala horký kelímek zatvářil se asi jako malé děcko, kterému dali pořádný kousek čokolády nebo jeho, již dlouho vytouženou, novou hračku.

Tak oba usrkujeme z papírových kalíšků, díky chladnému větru se čím dál víc choulíme do svých kabátů a v mírumilovném (a ani trochu trapném či nepříjemném) tichu se vracíme zpátky na hřbitov.

„Jak by sis představoval dokonalý rande?" vyleze ze mě, já ani nevím jak.

Bože, já jsem takový debil! Na co se ho to, ksakru, ptám? Vůbec se neznáme a já se ho ptám zrovna na tohle? Navíc... co když je hetero?

Na co to zase, sakra, myslím? Iero, vzpamatuj se trochu!!

Ale Gerard je...  je tolik... prostě Gerard. Neznáme se, ale jako bychom byli nejlepší přátelé už věky. Je tak tajemný, tak temně přitažlivý, tak záhadně kouzelný. 

„No," začne a já náhle zbystřím. „Asi by to bylo na nějakým tmavým a tichým místě."

„Na hřbitově," doplním jej. „To máme stejně." A uculím se na něj.

Uchechtne se nad mou poznámkou, ale nevyvrátí ji.

„Oba by byli v černo rudé a jeden by měl rudé růže. Hromady rudých růží. Byli by jako z nějakýho Burtonovskýho filmu. Tak nějak temní." Pokračuju dál já.

„Temně kouzelní," doplní mne Gerard myšlenkou, která se až moc podobala mým vlastním. Tvář mu zdobí letmý úsměšek, který mi vyvolá husí kůži na zádech.

Zdálá se, že se mu můj návrh ideálního rande celkem zamlouvá... Dělá mi to radost.

Gee do sebe obrátí poslední doušek kofeinové bomby a kelímek vyhodí do koše u dřevěné lavičky.

Hřbitov je snad ještě pustější než předtím. Možná je viníkem už příliš chladné počasí nebo již zkončila ona pomyslná ,doba návštěv'. A tak po hřbitovních uličkách bloumáme sami dva.

Zničeho nic se můj tajemný společník zastaví. „Půjdu, Franku."

Kývnu na souhlas, ale v další moment se zarazím: „Ehm... Ty, Gerarde, nechtěl by sis vyměnit čísla? Jen tak, kdyby něco..." Vyleze ze mě nejistě.

Jeho temný, a jakoby křivý, úsměv mě znova ohromí a vyvolá ve mě vlnu vzrušení.

„Myslím, že to nebude nutné, Frankie," ten jeho úsměv! Ten jeho tón! A styl, jakým mě oslovil! A řekl mi Frankie! FRANKIE!!

Bože, roztápím se na místě!

Znova se na mě na rozloučenou zaculí a rozoučí se slovy: „Doufám, že se my dva ještě uvidíme."

„Ehm-" vypadne ze mě. „Já taky."

A potom už jen sleduju, jak Gerard s kapucí přesáhnutou přes hlavu, obrácenou k zemi, a rukama v kapsách odchází ze hřbitova...

Čaute, čaute, čaute!!

Vím, že tahle kapitola je možná jemně kratší a již klasicky o ničem, ale doufám, že se i tak líbila. 😍 

Jinak každému z Vás děkuji za přečtení, za hvězdičky, atd. (Nezapomeňte, že komentářem s jakoukoli odezvou a doporučením taky neuškodíte.)

Tak užívejte prázdnin, léta (doufám, že je tady někdo, kdo zbožňuje léto stejně jako má maličkost) a snad se uvidíme u další části!!

Líbá Konosika!