Zimní Kotě✓

1.Lov

Ledík seděl na kameni u hranic s Havraním klanem, a díval se do dálky.
Skoro každý den tu seděl, a sledoval kočky na lovu. Nevěděl proč tráví tolik času sledováním Havraních, ale jakoby ho k nim něco táhlo.
Potřásl hlavou. Takové myšlenky se ho často zmocňovaly, a jemu to připadalo nesprávné.
Jsem člen Sovího klanu, připomněl si, a obrátil se k lesu. Ohlédl se zpátky k území Havraních, mávl ocasem a rozběhl se do tábora.
Těsně před ním zahlédl zástupce.
,,To ti to trvalo" zabručel jeho učitel Jestřáb, a Ledík provinile sklopil pohled. Často přestal vnímat čas, když sledoval kočky z Havraního klanu a tak často chodil pozdě na výcvik. Jako dnes.
Byl učedníkem krátkou dobu, sotva pár týdnů, a už teď s ním byl Jestřáb nespokojený. Nechápal proč, byl stejný jako ostatní učedníci. Možná to bylo tím, že chodil pozdě? Nebo ho snad zahlédl jak hleděl k Havranímu klanu? Považuje ho za zrádce??
Tyto myšlenky mu létali hlavou, ale přerušil ho zástupcův zvučný hlas: ,,Tak pojď" Vyrazil lesem a Ledík ho zamyšleně následoval.
Blížilo se období bezlistí. V jejich lese to moc poznat nebylo, jelikož jehličnany neopadaly, ale každý si všimnul ptáků, odlétajících pryč, zvířat co si horlivě chystala zásoby na čas bezlistí a stále chladnějších dnů, a mrazivých nocí. Šli mlčky, větvičky jim křupali pod nohami.
Po chvíli se zastavili na výcvikové mýtině a Jestřáb se otočil k němu.
,,Takže" začal a obtočil si hnědý ocas kolem tlapek. Ledík si nervózně sedl naproti němu, a snažil se mu nedívat do zářivě zelených očí. ,,Dám ti pár otázek, a ty na ně budeš odpovídat, ano?"
Ledík si v duchu povzdechl. Soví klan si zakládal na chytrosti, proto výcvik neobsahoval jenom umění boje a lovu, ale taky přemýšlení.
,,Je noc, jsi v lese a ty cítíš vlka. Nevidíš kde je, a vypadá to, že je hladový, co uděláš?" Zeptal se Jestřáb. Ledík se zachvěl. Vlci...
,,No..." Zamyslel se, a rozhlédl se kolem sebe. Pokusil se vžít do té situace.
Stojí přesně na tom samém místě, je hluboká noc, nevidí pomalu ani svým ostrým nočním viděním. A pak, k němu vítr zavane nějaký pach. Pach vlka. Hladového vlka. Kolem něj není nic jiného než stromy, utéct mu nemůže, a pomoc tady také není... A tehdy mu to došlo.
,,Vylezu na strom" vyhrkl. ,,Vlci neumějí lézt po stromech, a pokud je hladový, určitě nebude celou noc čekat, až slezu"
Jestřáb se pousmál. ,,Správně" Ledík si byl vědom, že tohle byla otázka přežití, které byli na nejlehčí úrovni, ale ten úspěch ho potěšil.
Jestřáb se ho dál ptal, každá otázka byla těžší a těžší. Ať už se jednalo a přežití, poznávačku zvířat, nebo strategie k boji, Ledík se snažil odpovídat jak nejlépe uměl. Ne všechno uhádl, například nepoznal ptáka s červonooranžovým krkem, což byla červenka, nebo nevěděl co by dělal, kdyby na něj samotného útočili všechny tři klany. Odpověď byla prostá, a Jestřáb se tomu zasmál. ,,Umřeš" řekl, ale Ledíkovi to moc vtipné nepřišlo.
Každou noc se mu totiž zdáli sny. A pokud měli pravdu, ke smrti možná nemá daleko...
Pak ho Jestřáb poslal na lov, a on zamířil do své oblíbené části lesa-u hranic s Havraními. Větřil pachy, poslouchal zvuky a plně se soustředil na vnímání všeho okolo.
Proto mu neunikl pach nějaké cizí kočky... Z Havraního klanu! Projelo jím vzrušení, ale hned si za to vynadal.
Skrčil se a začal se plížit k pachu. Nedaleko hranic spatřil nějakou bílou kočku, asi stejně starou jako on, která se potulovala kolem Sovích hranic, ale zůstávala na své straně území.
Ledík se schoval v keři a pozorně jí pozoroval. Byla otočená zády k němu, ale když se otočila a on jí pohlédl do jasně zelených očí, projela jím vzpomínka.

Byl ještě malý, sotva viděl. Co si uvědomoval, byli jeho dvě sestry, a matka, která se ochranitelsky skláněla nad nimi, a sledovala je zelenýma očima, které vypadali skoro stejně, jako té bílé kočičky...

Potřásl hlavou a uvědomil si, že se třese. Co to bylo? Nechápal. Jeho matka se jmenuje Skála, a je šedá, stejně jako jeho otec Hromovous, a stejně jako jeho sourozenci. On jediný byl bílý, ale ve svém rodě nikoho bílého neměl.
V hlavě se mu začalo líhnout podezření, ale okamžitě ho zahnal.
Vyskočil z keře a zvolal: ,,Kdo jsi, a co děláš tak blízko našeho území?!" Snažil se znít co nejvýhružněji, ale do jeho hlasu se vkradl strach.
Bílá kočička se otočila jeho směrem a v očích se jí pobaveně zablesklo. ,,To bych se mohla ptát já tebe" ušklíbla se a Ledík se nervózně usmál. ,,Hlídám vetřelce!" Řekl a vypjal hruď.
Havraní kočička se uchechtla: ,,Jsem Sněženka, učednice Havraního klanu"
Ledík se po chvíli představil také a kývnul Sněžence na pozdrav.
Ona se zase usmála a pak mávla ocasem, a zastříhala ušima. ,,Už musím jít" mňoukla. ,,Ráda jsem tě poznala Ledíku, učedníku Sovích" A v mžiku už se řítila pryč.
Ledík za ní hleděl. Měl takový pocit, že je pro něj důležitá, ale nevěděl jak a proč. Potřásl hlavou, aby si jí vyčistil, ale moc to nepomohlo.
Snažil se uklidnit rozbouřené myšlenky, které létali od jednoho tématu k tématu, a soustředil se na to důležité: lov.
Ucítil zajíce, a tak se vydal po jeho stopě. Kladl tlapky před sebe tak tiše, jak jen uměl a neustále kontroloval vítr, jestli vane správným směrem.
Vždycky se ujišťoval, jestli mu všechno vychází. Nebyl horlivý jako jeho bratr Déšť, nepotrpěl si na unáhlenost. Radši si všechno dopředu připravil, nenáviděl improvizaci, měl rád všechno pod kontrolou. Byl v tomhle velmi trpělivý, a skoro vždy to stálo za to.
Schoval se v keři, ostré větvičky mu cuchali srst a on se snažil připravit tak, aby mu keř nepotrhal srst, a aby vyrazil dřív, než si toho kořist všimne.
Zajíc seděl jen dvě liščí délky od něj, něco tam jedl, a ignoroval ho.
Ledík poposedl a napjal svaly. Najednou se ale obrátil vítr, a donesl ke kořisti jeho pach. Zajíc se nadzvedl, nastražil uši a Ledík poznal, že se chystá na útěk.
Proto okamžitě vyrazil z keře-zajíc stačil popoběhnout sotva pár stop, a to už mu skočil na hřbet, a zakousl.
Čekal ještě chvíli, dokud zajíc neochabl a teprve tehdy Ledík povolil stisk.
Vzal kořist, a rozhlédl se, kam by jí mohl schovat. Všiml si, že se zatoulal k hranicím. Za nimi nebyl žádný klan, a Ledík uvažoval, proč si to území jeho klan nerozšíří. Najednou k němu vítr přivál nějaký pach. Pach vlků.
A pach krve.

Tadá! Už je tady další kapitolaaa! XD

Jak se vám líbila??? 😁
A kdo myslíte, že je Sněženka? A co ten pach vlků?

Zatím ahuuuuuuj^^