AETHER: MSTITELKA |Avengers FF|

5. Winter Solider or Bucky Barnes?

Aether's pov.:

Moje zhroucení, jak to všem řekla Wanda, nebylo ani tak zhroucení, jako nervový kolaps.

Po výměně séra jsem taky necítila úplně v pořádku a Můj výbuch vzteku na Rosse to ještě zhoršil.

Byla jsem naštvaná. Na Natashu, na Tonyho. Na celou hloupou vládu, která tuhle blbost vymyslela.

Byla jsem zavřená ve svém pokoji a k sobě jsem pustila jen Steva, nebo Wandu, která na tom byla podobě jako Já. 

Byla by jsem tam zavřená, ještě déle, kdyby nepřišel Steve a neřekl mi tu osudnou větu.

„Aet, Peggy má pohřeb, pojedeš s mnou?"

Nemusel to opakovat dvakrát a Já už za deset minut, oblečená v černých šatech, stála před základnou a čekala jsem na něj.

„Je mi to opravdu líto Steve." Zopakovala jsem větu, kterou už určitě musel dneska slyšet několikrát, a pohladila jsem ho povzbudit po rameni.

„Já vím," povzdechl si, „víš, přijde mi, že jsi jedinej člověk, kterej to myslí upřímně."

Jeho myšlenka mě překvapila, ne, že, ne. Ale byla pravda, že jsem to myslela opravdu upřímně. Peggy byla Stevova první láska a on se kvůli tomu, že ji opustil, cítil špatně.

I když už jsem v jeho srdci byla Já, i Peggy tam ještě pořád nacházela své místo, ale ne jako jeho láska, někoho koho miloval, ale jako jeho dobrá kamarádka.

Často, když jsem obcházela základnu S.H.I.E.L.Du, když jsem nemohla usnout, jsem viděla a slyšela Steva v nemocničním křídle, jak se s Peggy baví, jak společně vzpomínají na stará léta.

„Myslím to upřímně, Steve a miluju tě." Upřímnost z mých světle Zelených očí křičela a Steve si toho všiml.

„Já vím, a taky tě miluju."

***

Řeč Sharon Carterové, Peggyiny neteře, skončila a všichni poctili bývalou agentku minutou ticha.

Po úmorné minutě, která nebyla zas tak tichá, jelikož se odevšad ozývali vzlyky, nebo troubení do kapesníků, ale nikdy ani slovo, jsem se vydala na hotel, kde jsem jsem se převlékla.

Oblékla jsem si černé kalhoty, pod které jsem si ještě natáhla síťováné silonky, černé triko a vlasy jsem si stáhla do nízkého culíku.

Na nohy jsem si nazula černé kotníkové boty na platformě a přes se jsem si ještě přehodila černou koženou bundu.

Sešla jsem zrovna dolů, když ve zprávách dávali, že Winter Solider, nebo také James Barnes zaútočil při kongresu ve Vídni, kde prý odbouchnul bombu, která zabila Wakandského krále T'Chaku.

A to, jakoby byl spouštěč řetězové  reakce, která potom nastala.

***

„Steve,vážně je to dobrý nápad, přeci jen jsem mu nemusela vrátit všechny vzpomínky na tebe."

Byli jsme v bytě, kde bydlel Winter Solider. Byl prostě zařízený. Pod oknem stará matrace s dekou a polštářem. Ve prostřed, naproti kuchyňské lince, byl dřevěný stůl se dvěma židlemi. Za jinými dveřmi se pak skrývala stará koupelna.

Steve natáhl ruku a z ledničky sundal rudý malý deník.

„Co je tam napsaného?" Zeptala jsem se, neskrývajíc zvědavost.

„Nevím, neumím rusky." Zamumlal si pod vousy.

„Půjčíš mi to?" Zeptala jsem se a natáhla jsem k němu ruku. Steve jen přilývl a podal mi do ruky rudý deník.

Nalistovala jsem stránku a už jsem chtěla začít číst, když se za mnou ozval chladný hlas Wintera Solidera:

„Co tady děláte?"

„Znáš mě?" Zeptal se Steve Barnese. Jen jsem polkla. Byla jsem Soliderovo první cíl, protože jsem byla blíž a na boj jsem se taky moc necítila.

„Četl jsem o tobě v muzeu." Zamumlal a přiblížil se ke mě.

„Klídek, chlape, nechceme ti ublížit, přišli jsme v míru." Otočila jsem se na něj.

„Ty!?" Zavrčel, když se mu dostalo té pocty a on spatřil můj obličej.

„Já?" Zeptala jsem se jako největší idiot pod sluncem.

„To ty ses mi hrabala v hlavě." Už po mě chtěl vyběhnout, ale Steve ho zastavil tím, že přede mě dal svůj štít.

„Chtěla ti pomoct, Bucky." Zastal se mě můj přítel. Střelila jsem po něm děkovným pohledem a vypustila jsem vzduch ž plic.

„Když mě to necháš dokončit, vrátím ti všechny vzpomínky. Slibuju, že to nebude bolet." Podívala jsem se na něj vážně.

Jen se podíval na Steva, jakoby si ověřoval, jestli mi věří. Když však Steve kývnul na souhlas přešel ke mně blíž.

Nabrala jsem do plic víc kyslíku a promnula jsem si ruce.

Soustřeď se!

Upozornilo mně mé svědomí.

Přiložila jsem dlaně k vojákově spankům  a nechala jsem žluté nitky magie proudit do jeho mysli. 

Po chvilce jsem ruce odendala, jak jsem cítila, že už je má práce hotová a podívala jsem se na Steva, který mi pohled oplatil.

„Chvilku bude trvat, než se ti vzpomínky začnou vracet, ale do zítra bys už měl znát podstatnou část svého života." Upozornila jsem ho, když jsem dole, někde v přízemí bytovky, kde jsme byli, uslyšela velkou ránu.

„Předpokládám, že jsi neměl naplánovanou návštěvu?" Zeptala jsem se ironicky, hned co jsem zjistila, že se sem u přízemí hrnou němečtí policisti.

„Ne, to teda ne." Odfrkl si.

„Steve, asi mi budeš muset dělat štít." Zašeptala jsem směrem k blonďakovi, když jsem zjistila, že se schopnosti rozhodli stávkovat.

„Dobře." Souhlasil můj přítel a stoupl si i se štítem přede mě, to už ale policisti vstoupili dovnitř a začali útočit na Barnese.

Další jeden voják se vrhnul na Steva, který mi tím tak přestal dělat štít a dovolil dalšímu policistovi, který na mě chrlil nadávky v jeho rodném jazyce, aby na mě zaútočil.

Chtěl mi vrátit pěstí, ale já jsem jeho ránu odrazila. Zkusil to pak ještě několikrát, než mu došla trpělivost a hodil po mě nůž, který vyštrachal v kapsy u svých kalhot.

Snažila jsem se zapojit schopnosti ovládat kov a vytvořit si kolem ruky magnetické pole, které by nůž zastavilo, ale jak už jsem říkala, schopnosti prostě stávkovali, což se mi ošklivě vymstilo.

Nůž se mi sice nezabodl do břicha, kam původně měl, ale škrtl mi bok a já cítila, jak se moje kůže odděluje a krev mi ihned stéká po boku dolů.

Policistovi už pak nebránilo mi vrazit pravý hák, po kterém jsem se v bezvědomí složila k zemi.