Mocná (ff Harry Potter)

Kapitola 8 - Zranění

Uplynuly dva roky. Rebecca byla ve čtvrtině svého třetího ročníku, když znovu vystupovala schody do ředitelny. Bradavická ředitelka nerada viděla svou svěřenkyni znovu ve své ředitelně, její známky ale byly naprosto příšerné a jako její zákonný zástupce se rozhodla s tím něco udělat.

„Najdi si doučování, Becky. Musíš si vylepšit známky, minulý rok jsi prolezla jen taktak. Myslela jsem, že když trochu zředíme tvou sílu, budeš se konečně moci soustředit na učení, ale očividně to není jen tvou silou." Profesorka McGonagallová zněla zklamaně. Nerada takto svou svěřenkyni viděla, nemohla s tím ale udělat nic jiného, než jí poradit, aby si našla doučování. Becka nedokázala snést pohled její tety, nedokázala se jí podívat do obličeje. Znovu se cítila, jako by byla k ničemu, protože tak si připadala již od doby, kdy si náramek na ruku připnula. Už byla jen podprůměrným studentem nebelvírské koleje. Co více, šikana Samuela Blina se v devíti z deseti případů soustřeďovala na ni a nikdo s tím nic neudělal. Její spolužáci vždy jen tiše přihlíželi, nebo urychleně odešli, nikdy jí nepomohli. Jediné, v čem kdy vynikala, byla péče o kouzelné tvory a obrana proti černé magii, tam si nikdo nemohl stěžovat. Nejen že jí předměty bavily, ale v jejím kouzlení a starání se o kouzelné tvory se odrážela její čistá duše, stejně jakési vnitřní porozumění.

„Pokusím se o zlepšení svých známek, nedělej si starosti, teto. Nezklamu tě."

~

„Proč si vlastně vybíráš jako oběť jen tu Parcherovic holku? Je tu tolik lidí, kterým můžeš ublížit více, než jí."

„To tě vůbec nemusí zajímat, Lydie. Jednoduše mě otravuje už jen její přítomnost. Proč bych nemohl odstranit něco, co mě otravuje?" zněla odpověď zmijozelského studenta. Pod povrchem ale vřela nenávist ne vůči dívce samotné, ale spíše proto, že se o ni jeho rodiče zajímají více, než o něj samotného. Tento chlapec dívce záviděl. Ačkoli on sám byl synem svých rodičů, je zajímala jen ona. V dopisech se ptali pouze na ni, nikdy se nezeptali, jak se daří jemu. Proto jeho nenávist k dívce rostla, i když věděl, že daná dívka je v tom naprosto nevinně.

Škodolibý úsměv se zmijozelskému chlapci rozzářil na obličeji, jakmile spatřil jeho nejčastější oběť na chodbě nedaleko od něj, něco ale bylo jinak. Samuel měl za to, že nemá žádné přátele, že se jí všichni vyhýbají, ale dívka se bavila s chlapcem, Samuel poznal Benjamina Damvera, školního nejchytřejšího studenta z Havraspáru.

Samuel se přiblížil na takovou vzdálenost, aby dokázal zachytit, o čem hovoří, zároveň ale, aby ho nikdo nepodezříval z poslouchání cizího rozhovoru.

„Takže chceš, abych tě doučoval." Benjamin vypadal překvapeně, ale nebyl tak překvapený, jak by si ostatní mohli myslet. Vlastně sám čekal, jestli se zeptá jeho, nebo někoho jiného, aby ji doučoval. „Přesně tak, moje známky jsou žalostné, ovšem kromě obrany a kouzelných tvorů." Benjamin přikývl na znamení, že rozumí. „No, nevidím důvod, proč bych tě nemohl doučovat, co ale dostanu za to, že tě budu doučovat?" To nechalo dívku v zoufalém přemýšlení, co by mu mohla nabídnout.

„Co bys chtěl?" Dívka nemohla na nic přijít, byla schopna mu opatřit cokoli, pokud by to bylo v jejích silách.

„Co kdybys mi pro začátek pomohla s obranou a trávila se mnou čas? Oba jsme vyvrhelové." Pro dívku toto bylo více než jen dobrý kompromis. „Dobře, tak dohodnuto." Ačkoliv se ti dva seznámili již v Bradavickém expresu a sedávali spolu v kupé, nikdy spolu moc nemluvili. Občas se pozdravili na chodbě, ale jelikož byli oba z jiných kolejí, neviděli se nijak často, proto se nestali kamarády, jakými si mysleli, že budou, když se poprvé seznámili v prvním ročníku v tom samém vlaku na cestě do Bradavic.