Mocná (ff Harry Potter)

Kapitola 13 - Starosti

Samueli,

Moc bychom ocenili, kdybys nám napsal více podrobný dopis o Parcherovic dívce. Už je to velmi, velmi dlouho, co ses nám o ní zmínil v dopise. Doufáme, že ji stále pozoruješ. Musíš.

Zaslechli jsme, že se v jednom patře roztříštila naprosto všechna okna, také prý hořel fialový oheň. Co se tam stalo? Nebyla do toho zapletená ta dívka?

Do školy míří mozkomorové, sleduj ji a později nám napiš, jakou podobu její patron nabírá.

Máma a táta, Esther a Marcus Blinovi

Jeden dopis od svých rodičů a celý den byl pro Samuela zkažený. Jak po něm stále mohou chtít, aby sledoval Becky? Nechápal to, sledoval ji pro ně několik let, než prozřel a přestal se o ní v dopisech zmiňovat, i když na něj rodiče naléhali, aby jim vylíčil vše, co se jí přihodilo. Jeho rodiče neměli nejmenší tušení, že se s dívkou za těch několik málo let skamarádili, už vůbec netušili, že chlapec dívku naprosto zbožňuje. Nikdy by neudělal nic, co by jí ublížilo, ne po tom, co se stalo ve třetím ročníku.

Samuel pospíchal na hodinu, když se na chodbě srazil s Benjaminem, ten běžel na opačnou stranu a než stihl zabrzdit, už oba leželi na zemi. „Co, prosím tě, děláš? Příště si dej pozor, do koho narážíš." Samuel se postavil a pomohl Benjaminovi na nohy. Benjamin se sehnul a posbíral všechny knihy, které mu popadaly. Samuel mezi nimi jednu poznal. Kniha o čistokrevných rodech. Jednu takovou doma měli. Jeho bláznivá babička ho nutila si ji číst před spaním.

„Promiň, pospíchám." Benjamin se omluvil a vydal se pryč, div že se nepřerazil na nedalekých schodech, které vyběhl v rekordním čase. Samuel se jen divil, že jindy tak klidný Benjamin, který má vždy všechno naplánované dopředu a nikdy díky tomu nemusí pospíchat, se dnes chová jako úplně vyměněný. Samuel ho nikdy neviděl tak roztěkaného a uspěchaného.

Samuel došel po několika nekonečných schodech před učebnu. Ať se snažil, jak chtěl, hodinu jasnovidectví opravdu nesnášel, možná si měl raději vybrat starodávné runy nebo věštění z čísel.

~

Benjamin utíkal, utíkal kvůli svému zjištění. Chtěl vědět, jestli je to pravda. Nemyslel si, že by to věděla sama dívka, ale znal někoho, kdo by mu mohl jeho teorii potvrdit. Běžel, co nejrychleji dokázal, až konečně doběhl na chodbu, odkud se mohl dostat do ředitelny.

„Omlouvám se, že se zde takhle objevuji, paní ředitelko, ale potřeboval bych s vámi něco probrat." Benjamin byl stále lehce zadýchaný, jeho to ale naprosto netrápilo, důležitost rozhovoru, který chtěl provést, byl pro něj mnohonásobně důležitější.

„Jistě, posaďte se, pane Damvere," pokynula ředitelka Bradavic k židli naproti té její. Benjamin se usadil a spustil s vysvětlováním. Sám nevěděl, jestli to, co říká, dává smysl, ale profesorka McGonagallová očividně všemu porozuměla.

„Nedávno jsem si všiml, že Rebecca Parcherová měla na sobě medailonek s vyobrazením tří havranů a písmeny T a P. Nemohl jsem si pomoci, připadalo mi to povědomé, tak jsem se ponořil do několika knih a našel erb jedné čistokrevné rodiny, která má velmi dlouhou historii." Chlapec nalistoval v knize stránku a postrčil ji po stole k ředitelce, aby se na erb mohla sama podívat. „Ona sama nezná své rodiče, ale já si myslím, že je z rodu Blacků, je to možné? Mohla by být potomkem někoho z Blacků?" zeptal se netrpělivě Benjamin ředitelky Bradavic, která by se tomuhle rozhovoru nejraději vyhnula, už ale nebylo cesty zpět.

„Ví o tom Rebecca?" Za žádnou cenu nechtěla, aby se o tom její svěřenkyně dozvěděla. Byla pravda, že profesorka McGonagallová již hledala, kdo byli rodiče její svěřenkyně. A také že je našla, alespoň tedy věděla, kdo byla její matka, nechtěla ale, aby se o tom její svěřenkyně dozvěděla.

„Nechtěl jsem jí nic říkat, dokud si nebudu stoprocentně jistý." Benjamin ujistil ředitelku Bradavic, která si oddechla. Ze srdce jí spadl balvan o velikosti lodi. Chvíli přemýšlela, co všechno Benjaminovi mohla říci, než se rozhodla mu povědět alespoň o něčem.

„Je pravda, že Rebecca je potomkem rodu Blacků. Určitě znáš Teddyho Lupina z třetího ročníku?" Benjamin přikývl, pamatoval si, že vedle Becky sedával do konce čtvrtého ročníku při snídaních a večeřích od doby, co ho zachránila před mozkomory. „Jeho matka a Rebecca jsou sestřenice."

~

„Benjamine, soustřeď se trochu. Na vyvolání Patronova zaklínadla potřebuješ veškerou svou pozornost," napomenula svého kamaráda Rebecca, zatímco na kraji Zapovězeného lesa cvičili obranu. Chlapec musel stále myslet na to, co mu prozradila profesorka McGonagallová. Než za ní zašel, nastudoval si rodokmen Blacků a ačkoliv mu ředitelka Bradavic neřekla všechno, dokázal si domyslet, kdo je ve skutečnosti matkou Rebeccy.

Zezačátku nedokázel pochopit, proč to chce profesorka McGonagallová před Rebeccou zamlčet, když se nad tím ale pozastavil a zamyslel se, dokázal najít plno důvodů, proč nechce, aby to dívka zjistila.

„Nenecháme toho pro dnešek? Když se nesoustředíš, nic nezmůžeš." Dívka se posadila na kámen, na kterém vždy sedávala a pozorovala Benjamina, který se již přes pět minut nehnul z místa. Stále civěl mezi stromy, Becky to začínalo mírně děsit.

Co ale Benjaminovi nelezlo do hlavy, jak to ředitelka věděla? V první řadě to byl sice on, kdo za ní zašel, aby se přesvědčil, ale nikdy ho nenapadlo, proč za ní vlastně jde. Byl to naprosto spontánní pocit, jednoduše udělal to, co mu podvědomí řeklo, že je správné. Ale jak to, že o Rebecce ředitelka tolik věděla? Pamatoval si, že Rebecca často mizela, nikdy neřekla, kam jde, a objevila se až několik hodin poté. Někdy vyšla ze Zapovězeného lesa, jindy z naprosto prázdné chodby.

Co všechno mu vlastně Rebecca tají?

Tak dneska nová kapitolka.
Věnována nejen oBARUo ale také Seisha16, té přeji znovu vše nejlepší k narozeninám (ačkoli jsi je měla včera 😉)
Užijte si kapitolku

-CrazyDarkness