Mocná (ff Harry Potter)

Kapitola 5 - Rebecca

„Hagride, jak se jmenují tato zvířátka?" zeptala se pětiletá holčička s havraními vlasy, ve tváři zvědavý výraz. Ano, toto je ona, to mocné dítě, které za čtyři roky vyrostlo jako z vody a čím byla starší, tím její síla rostla. Už ve třech letech dokázala nechat vzplát svíčku, později dokonce jednou v záchvatu vzteku zapálila skoro celou svou chaloupku, kterou jí nechala postavit profesorka McGonagallová, když usoudila, že je na to dost stará. Chaloupka byla přibližně stejně velká jako Hagridův srub, stála na kraji Zapovězeného lesa, obehnána kouzly, aby ji nemohlo napadnout žádné zvíře, či něco jiného, co by mohlo procházet kolem. Dívka poukazovala na vyhublého černého koně s křídly. „To sou testrálové, princezno." Hagrid byl velmi zaskočen, že dívenka dokázala tyto tvory vidět, nelezlo mu to do hlavy. Nedokázal si vybavit jedinou chvíli, kdy by tato holčička mohla být svědkem něčí smrti, dělalo mu to starosti.

Jen co se dívenka a Hagrid vrátili z lesa, kam spolu často chodívali, hlavně kvůli tomu, aby dívka nebyla zavřená v chaloupce, protože nikdo nesměl vědět, že v Bradavicích někdo jako ona je, poslal po sově dopis profesorce McGonagallové, která se objevila ve dveřích necelých pět minut poté.

„Teto, co ty tady děláš? Říkala jsi, že máš moc práce, aby ses za mnou přišla podívat." Dívenka nafoukla své tvářičky, zároveň ale běžela ředitelce Bradavic naproti. Ano, profesorka přeměňování, Minerva McGonagallová, se před čtyřmi roky stala novou ředitelkou a od té doby setrvávala ve své funkci, zároveň ovšem ale i učila svůj původní předmět. Přestože viděla ředitelka svou svěřenkyni velice ráda, nedokázala se ubránit špatnému pocitu, když pohlédla na Hagrida, jeho naléhavý dopis v ní vzbudil úzkost a strach o dívku.

„Co se děje, Hagride? Proč jste mi poslal dopis, zněl velice naléhavě, všeho jsem nechala a spěchala sem, ale zdá se, že Rebecca je v pořádku." Ředitelka Bradavic byla zmatená, stále ale měla špatný pocit. Pocit, že něco není úplně v pořádku. „Rebecca je v pořádku, ale něco mi dělá velké starosti." Hagrid nechtěl něco takového říkat právě profesorce McGonagallové, věděl, jak moc jí na Rebecce záleží, ale právě proto by to měla vědět. Hagrid byl bezradný, ale když už byla profesorka zde, nemohl si to nechat pro sebe. „Dneska sme šli nakrmit testrály," začal pomalu, ale najednou jako kdyby oněměl. Nedokázal ze sebe vypravit ta slova, o kterých věděl, že velice zasáhnou profesorku McGonagallovou. Několikrát otevřel a zavřel pusu, naprázdno polkl, až nakonec pokračoval: „Becky je viděla, dokázala je vidět," vypadlo z Hagridových úst a ta slova nechala ředitelku v údivu sedět několik minut, než se z toho šoku vzpamatovala na tolik, že dokázala racionálně myslet.

„Jste si jistý, že viděla testrály, Hagride? Nemohlo to být jiné zvíře? Nebo jiný tvor, s kterým jste si to mohl splést?" Ředitelka se snažila co nejvíce zapřít skutečnost, že Rebecca musela být svědkem něčí smrti, ne, to nemohla přijmout. „V tomhle já se nikdy nemejlím, paní ředitelko. Poblíž byli jen testrálové, nic jinýho kolem nebylo. Sama dobře víte, že na území testrálů se žádnej jinej tvor neodváží," konstatoval Hagrid, sám smutný z pravdy, které museli čelit. Oba Becky milovali jako její rodiče, stejně jako ji milovala i madam Pomfreyová a profesorka Prýtová. Tito čtyři, spolu s profesorem Kratiknotem, se o ni starali, jak jen mohli, nejvíce času ale trávila Becky s Hagridem, jelikož Hagrid nebydlel na hradě a ani neučil tolik hodin, kolik ostatní. Madam Pomfreyová se za ní zastavila každý večer, kdy si byla jista, že může na několik desítek minut odejít z ošetřovny.

~~~

„Zlatíčko, Hagrid tě vezme do Příčné ulice, tak nezlob." Dívka přikývla na souhlas, madam Pomfreyová se usmála, přiložila polštářek s desinfekcí k dívčině kolenu, Becky sykla. „Ano, teto. Ale proč se mnou nemůže jít teta Minerva?" nechápala Rebecca, jakožto malá dívka, která měla za několik málo dní konečně oficiálně nastoupit do Bradavic, stále nechápala, proč se jí její teta věnuje poslední dobou méně a méně. „Teta Minerva je ředitelkou Bradavic, Rebecco, má hodně věcí, o které se jako ředitelka musí před začátkem školy postarat." Madam Pomfreyová se nad nevinností malé Becky pousmála.

„Už si připravená, princezno? Čas vyrazit do Příčný." Hagrid se objevil ve dveřích, na rtech úsměv, i tento moment mu připomněl něco, co se stalo již velmi dávno. Před několika lety podobně stál ve dveřích a čekal na chlapce, aby mu zaopatřil věci, které do Bradavic potřeboval. Ten chlapec se jmenoval Harry Potter, v té době známý jako chlapec, který přežil. Teď ho všichni znali jako muže, který porazil Lorda Voldemorta.

„Co kdyby sis šla pro hůlku? Já ti zatím dojdu koupit knížky," nabídl se Hagarid, věděl, že děvče bude tak uchváceno vším, co na Příčné ulici uvidí, že se ani nepokoušel ji odtrhovat od vitrín, jen se ji snažil protlačit davem na Příčné k Ollivanderovým. Ačkoli byl krám zdevastován, Ollivander se po několika letech vrátil, přesněji po poražení Lorda Voldemorta, a dal ho znovu do pořádku.

Rebecca vstoupila dovnitř, opouštějíc živou, hlasitou, barevnou a různorodou Příčnou ulici, stejně tak jako Hagrida, za dveřmi krámku s hůlkami. V krámku bylo šero a ticho. Všude, kam člověk dohlédl, byly regály s hůlkami. Za stolem se náhle zjevil postarší pán s bílými vlasy a vousy, šedýma bledýma očima. „Dobrý den, já jsem tady..." začala Rebecca, byla však přerušena postarším kouzelníkem. „Pro hůlku, ano, všichni sem pro ně chodí. Jsem Ollivander, tento obchod má rodina vlastní již staletí. Nestyďte se a pojďte blíže, jak se jmenujete, slečno?" Pan Ollivander zašel za regály, odkud po několika málo vteřinách vyšel s několika krabičkami, v nichž byly uloženy hůlky různých tvarů, velikostí a typů dřeva.

„Jmenuji se Rebecca. Rebecca Parcher." Rebecca se se zájmem v očích zahleděla na hůlky, které pan Ollivander právě vyndával z pouzder. Jednu z nich jí podal se slovy: „Z bukového dřeva, s blanou z dračího srdce, deset palců, lehce ohebná." Becky nevědla, co s ní vlastně dělat, ale jakmile ji dostala do rukou a rozhodla se s ní mávnout, pan Ollivander už jí ji z ruky bral a podával jinou. „Ebenové dřevo, pero z fénixe, devět placů, ohebná jako bič." Sotva si ji však Becky vzala do ruky, pan Ollivander jí ji znovu bral. Takto to pokračovalo ještě několik minut, Becky už začínala být mírně netrpělivá, když jí pan Ollivander podával další hůlku se slovy: „Dřevo z akácie s žíní z jednorožce, dvanáct palců, ohebná." Jakmile ji Rebecca vzala do ruky, ucítila v ruce teplo a najednou jako by přesně věděla, co má dělat. Dívka s hůlkou mávla, z konce hůlky vytrysklo několik zlatých paprsků. „Výborně, slečno Parcherová, právě si vás vybrala vaše hůlka, velmi se k sobě hodíte." Pan Ollivander uklidil několik hůlek, které předtím vytáhl, než se vrátil k dívce, čekající na kouzelníka, aby mohla zaplatit. „Děkuji, pane Ollivandre, na shledanou," pozdravila ještě, než se znovu vydala do zaplněné, hlučné a veselé ulice. Hned vedle dveří na ni již čekal Hagrid, sám byl zvědavý, jaká hůlka si Becky vybrala.

S Hagridem Becky strávila několik hodin, Becky si stihla ještě nechat udělat školní hábit, nakoupit kotlíky a brky s inkoustem, koupit si sovu. To vše měla z kapesného, které dostala od bradavické ředitelky.

Jak jsem slíbila oBARUo nová kapitolka, abych ti vynahradila čekání v sobotu 😉
Snad se líbila 🙂🙃
- CrazyDarkness