Mocná (ff Harry Potter)

Kapitola 7 - Trest

„Slečno Parcherová, už zase jste nechala vybuchnout váš lektvar? Ještě před několika minutami jsem šel kolem a byl naprosto v pořádku, nic, co byste do něj později přidala, by takovou reakci nezpůsobilo, takže to muselo být něco jiného. Neříkejte mi prosím, že jste při přípravě vytáhla hůlku a použila některé z kouzel." Profesor Křiklan již po několikáté za tento půlrok napomínal Rebeccu. Dívce pokaždé lektvar vybuchl, ne ale proto, že by jí lektvary nešly, ale protože ji vždy dokázalo něco rozptýlit. Posledně do ní spolužačka nechtěně strčila, i když se Becky snažila potlačit svou výbušnou povahu, protože věděla, že to omlouvající dívka neudělala naschvál, pod povrchem to v ní vřelo. To vedlo k výbuchu lektvaru, který pak musela po hodině ještě půl hodiny uklízet. Dnes to nebylo o nic jiné, jednoduše se stalo něco podobného, tentokrát to ale zmijozelský chlapec udělal schválně.

„Omlouvám se, pane profesore. Po hodině to všechno uklidím." Dívka sklopila hlavu, pod povrchem to v ní ale nebezpečně vřelo. Pokud by ji někdo popíchnul ještě trošičku, všechny lektvary by mohly vybuchnout, tím si byla jista, nedokázala by se ovládat, i když to slíbila ředitelce Bradavic. „Ne, slečno Parcherová, vy si hezky najdete cestu do ředitelny, už nevím, co s vámi." Křiklan kroutil hlavou ze strany na stranu. „Slyšel jsem, že se vám to nestává jen na mé hodině, slečno, proto to vezmu do svých rukou a všem ulehčím práci, okamžitě si sbalte a vydejte se do ředitelny." Dívka pouze přikývla, nemohla nic dělat, nemohla za svou sílu, ani za to, že jako jedenáctiletá dívka se ještě neuměla plně ovládat.

„Prý jsi nechala vybuchnout každý z tvých lektvarů."

„Ano." Dívka znovu sklopila zrak k zemi, nemohla vystát tuhle nespravedlivost. To se projevilo o několik vteřin později, když papíry na ředitelčině stole vzplály modrým ohněm. Co bylo na ohni, který dívka vyvolala, tak zvláštního, že to dokázalo ohromit i ředitelku Bradavic? Místo rudými, oranžovými a žlutými plameny hořel modře. Nikdo, koho profesorka McGonagallová znala, neuměl vyčarovat modré plameny.

„Rebecco, je tu něco, co tě trápí? Tvé pocity se špatně čtou i z plamenů."

„Teto, já za to opravdu nemohu. Ten kluk mě strčil a měl takový ten úšklebek, jako že to chtěl udělat naschvál. A já za svůj výbuch pak byla poslána do ředitelny, nepřipadá mi to fér." Dívka si připadala neprávem obviněna, tedy v tomto případě, v těch ostatních věděla, že to byla její chyba a byla připravená za ně nést následky, ale ne za tento případ, ne, to by ublížilo její hrdosti, kterou už jako jedenáctiletá dívka měla velkou.

„Život není fér, Becky," odpověděla ji vědoucím hlasem ředitelka Bradavic. O neférovosti života sama věděla hodně. Například její obviňování Severuse Snapa, předešlého ředitele Bradavic. Profesorku McGonagallovou stále tížily výčitky svědomí, když pochybovala o jeho loajalitě k Albusi Brumbálovi. Když se dozvěděla, co se vlastně ve skutečnosti opravdu stalo, chtěla se profesoru Snapovi omluvit, bohužel byl již dávno po smrti.

„Jistě chápeš, že tě musím nějakým způsobem potrestat." Dívka přikývla. „Po celý týden budeš s Hagridem chodit do Zapovězeného lesa." Dívka rychle pozvedla hlavu, v očích radost. Upřímně, tohle pro ni nebyl trest ani v nejmenším. Už jako malá s Hagridem chodila na obchůzky po Zapovězeném lese. Ředitelce Bradavic se v očích pobaveně zablesklo, vidět její svěřenkyni takto nadšenou v ní probouzelo velkou radost a pobavení.

„A abych nezapomněla, tady ode mě máš dárek, zanedlouho budou Vánoce." Profesorka podala dívce dřevěnou krabičku. „Děkuji," poděkovala dívka a se zvědavostí krabičku vzala a odklopila víko. Vevnitř se nacházel náramek. Byl ze zlata, v něm posázeny tři kameny, hnědo-oranžový, tyrkysovo-zelený a mezi nimi uhlově černý.

„Ten je nádherný," zašeptá Rebecca, stále oceňujíc jeho vzhled. „Je začarovaný tak, abys neměla tolik síly. Nevezme ti ji, jen si ji přivlastní na dobu, kdy ho budeš nosit. V odměnu za to tě zase on bude chránit před vším, co by ti mohlo ublížit." Dívka se na náramek dívala jako na hotový poklad. Nikdy by nečekala, že by něco takového mohla dostat, a ještě k tomu měla naději, že už nebude nechávat vybuchovat a vzplanout věci v jejím dosahu. „Děkuji, opravdu moc děkuji, teto. Z čeho jsou ty kameny?" Dívka byla od přírody velmi zvídavá, to jí ale nikdo neodepíral, všichni jí velice snadno propadli hned na začátku, nedokázali jí neodpovědět na otázku, kterou položila.

„Ten oranžovo-hnědý se nazývá achát. Většinou má bílošedou barvu, nebo černou, či červenou. Tato barva není sice tolik vzácná, ale pořád se těžko hledá. Tyrkysovo-zelený kámen se jmenuje amazonit. Černý je turmalín. Všechny mají svou vlastní historii a významy, které se jak podporují, tak trochu kontrastují, dohromady ale tvoří velmi silnou trojici ochranných kamenů." Rebecca se chtěla ještě zeptat na jejich významy, když v tom vtrhl do ředitelny profesor Křiklan.

„Omlouvám se, že jsem sem vtrhl tak nečekaně a bez zaklepání, ale něco se stalo." Křiklan vypadal zadýchaně, jako by uběhl celou cestu z podzemí až do ředitelny. Becky nemohla pochopit, proč neposlal sovu, ale pravděpodobně to ředitelce potřeboval říci osobně, proto se Becky omluvila a nechala je o samotě, nezapomínajíc na náramek, který jí ředitelka dala.

„Takže si zase nechala něco vybouchnout?" zeptal se Hagrid, jen co se s dívkou dali k Zapovězenému lesu. „Ano, ale dneska to nebyla má vina." Rebecca cítila povinnost to Hagridovi vysvětlit, proto polovinu cesty strávila povídáním o tom, co se jí na dnešní hodině lektvarů přihodilo.

„Kam vlastně jdeme?" zeptala se dívka s havraními vlasy, když si uvědomila, že neměla nejmenší tušení, co má dnes Hagrid na práci. „Nakrmíme testrály." Ačkoli viděl, jak je z toho dívka nadšená, stále byl znepokojený, stále totiž nepřišli na to, svědkem čí smrti byla, že je dokázala vidět.

Rebecca si hladila tvory, které měla ze všech zvířat nejraději. Hagrid nevěděl, proč se jí tolik líbili, ale protože s nimi trávila nejvíce času, jelikož si s jedním z nich utvořila zvláštní pouto, Hagrid to do jisté části dokázal pochopit.

~

Samueli,

Musíš sledovat tu dívku, o které jsi nám psal. Rebecca Parcherová. Z tvých dopisů jsme vyrozuměli, že má buďto problémy se sebeovládáním, či nadměrnou sílu, nebo obojí. Chceme, abys nám o ní podával zprávy, velmi podrobné zprávy, nic nevynechej.

Je nám naprosto jedno, jak se k těm informacím dostaneš, ale zjisti i její zázemí, kde bydlí, kdo ji vychoval, jaké mají vztahy. Jednoduše o ní zjisti úplně všechno.

Máma a táta, Esther a Marcus Blinovi

Samuel je studentem Zmijozelu v Bradavické škole čar a kouzel. Jeho rodiče byli stoupenci Lorda Voldemorta a nedlouho po jeho pádu byli zavřeni do Azkabanu, kouzelnického vězení hlídané mozkomory, hrůzostrašnými tvory krmící se na dobrých lidských vzpomínkách. Všude, kam jdou, s nimi jde i strach, tma, studený vítr, úzkost, zármutek a šílenost. A to doslova, jeden mozkomorův polibek vám vysaje duši a z vás zbude jen tělo jako prázdná schránka.

Samuel mozkomory nesnášel ze všeho nejvíce, stěžovali mu každou návštěvu Azkabanu, když přišel za rodiči. V několika posledních letech už ani nechodil, místo toho zaměnil přímý kontakt s dopisy. Bylo to jednodušší, nemusel cestovat, vystavovat se mozkomorům a nemusel vidět své rodiče, které ho nechali na pospas jeho šílené babičce. Můžeme říci, že jeho dětství nebylo vůbec veselé, už jako malý měl tvrdé dětství, to ho ale udělalo silnějším a vyspělejším na děti jeho věku.

Samuel byl velmi tvrdohlavé dítě, když si něco zamanul, muselo to tak být. Zároveň se i vyžíval v šikanování jeho vrstevníků, stejně jako byl zákeřný. A právě teď si zamanul udělat Rebecce Parcherové ze života v Bradavicích peklo.

- CrazyDarkness