Mocná (ff Harry Potter)

Kapitola 18 - Hlídkování

Rebecca celou cestu zpět do hradu přemýšlela nad tím, co jí řekl Orphus ten den, co kentaurům pomohla před mozkomory.

„Mohu s tebou mluvit, dítě?" Zeptal se Orphus Rebeccy poté, co zahnala všechny mozkomory na míle daleko. Dívka přikývla na souhlas a vydala se za kentaurem. Vydali se od stáda směrem do lesa, až zastavili tam, kde je nikdo nemohl zaslechnout.

„Jsi velmi mocná," konstatoval kentaur, jeho hlava ale byla pozvednuta. Rebecca následovala jeho pohled a spatřila mezi korunami stromů proužky oblohy. Na obloze bylo vidět několik málo hvězd.

„Betelgeuze dnes nevýrazně září." Rebecca nevěděla, kterou z hvězd Orphus měl na mysli, proto jen čekala, až jí kentaur poví, co má na srdci. „A Bellatrix už začíná i mizet. Přesto má několik jasných záblesků. Je to velmi zajímavé, nemyslíš, dítě?" Upřímně, Rebecca neprocházela lehce ani v astronomii, takže nevěděla, jestli si může dovolit kentaurovi odpovědět.

„Ano. Ano, to je," rozhodla se dívka nakonec odpovědět. Byla zmatená, kam tím kentaur míří, když jí povídá o hvězdách. Jestli to byl jediný důvod, proč s ní chtěl mluvit, nemuseli kvůli tomu odcházet od stáda.

„Jenže Alnilam začíná velmi zářit, až je to znepokojující. Měli byste si ode dneška dávat na hradě pozor na vetřelce. Alnilam určitě zesílí, proto byste se měli připravit. Něco špatného přijde," varoval ji Orphus, zatímco byl stále zakoukaný na oblohu. Rebecca věděla, že předpovědi kentaurů se ve většině případů vyplní, ale stejně o této předpovědi pochybovala. Jak by se nějaký vetřelec dostal na hrad?

„Neber má slova nadarmo, Rigel." S těmito slovy se otočil a vrátil se zpátky ke svému stádu, dívku nechal za sebou. Nejdříve chtěla Rebecca Orphuse opravit, nazval ji špatným jménem, ale něco jí v tom bránilo, jako kdyby jí to jméno patřilo, přitom to tak ale nebylo, tak proč se cítila, jako by bylo?

Rebecca velmi litovala své lehkovážnosti. Kdyby se ředitelce o svém rozhovoru s kentaurem zmínila, mohla předejít smrti chlapce, kterého našla. Tato skutečnost ji duševně týrala, co když kvůli ní opravdu někdo umřel, jen proto, že nebrala s dostatečnou vážností varování kentaura?

Po jejích bocích šel z každé strany jeden z jejích přátel, Benjamin a Samuel. Oba uvolněni, bez velkých starostí zahloubaní do svých myšlenek. Přesto ale dávali pozor, jestli někde někoho nezahlédnou.

Profesorce McGonagallové spadl kámen ze srdce, když zahlédla svou svěřenkyni. Šla bez pomoci, nedívala se stále na jedno místo a její oči měly v sobě zase život. Přesto ale ředitelka poznala, že dívku něco trápí. Dívka se jí později v soukromí vyzpovídala. Ředitelka nebyla na svou svěřenkyni nijak zlá, ale vynadala jí, že nikomu nic neřekla. Ujistila však Rebeccu, že smrti chlapce nemohla zabránit, i kdyby všechno někomu pověděla. Pravděpodobnost, že by tomu dokázali zabránit, byla jedna ku tisíci. Dívka na sebe však vinu svalovat nepřestala.

„Musíš sem nechat vstoupit mozkomory." Rebecca nebyla v pozici, kdy by mohla ředitelce říkat, co dělat, ale cítila potřebu to ředitelce říci. Měla pocit, že pokud se brzy nic neudělá, Bradavice budou ztraceny a s nimi i několik životů.

„Ne. Ne, dokud jsou tu studenti." Ředitelka okamžitě odpověděla, z ráznosti jejího hlasu bylo Rebecce jasné, že ředitelka toto rozhodnutí nezmění. Toto byla neoblomná, nezměnitelná odpověď.

„Tak mě nech hlídkovat. Znám většinu tajných chodeb, můžu je prohledat." Rebecca nejenže chtěla odčinit svou lehkomyslnost, zároveň ale také chtěla pomoci, chtěla ochránit Bradavice a jejich studenty. Nemohla nečinně přihlížet, jak se kvůli někomu, koho ani nemohou najít, škola bortí. To prostě nedokázala přijmout.

„Je to moc nebezpečné." Znovu odmítla ředitelka, dívka však zaznamenala ten kratičký pohled, který jí napověděl, že by pomoc ředitelka spíše přivítala.

„Nic se mi nestane. Nemám teď ani svůj náramek, takže má kouzla budou mocnější." Přestože profesorka McGonagallová nechtěla svou svěřenkyni vystavovat nebezpečí, nemohla dělat nic jiného, než nakonec svolit. Nemohla popřít, že celou situaci už dávno nemá pod kontrolou a potřebovala, aby byl někdo schopný prohledat hrad i v místech, o kterých profesoři ani ona neměli ponětí. Rebecca byla pro tuto práci jako stvořená. Hrad znala lépe, než kdokoli jiný, přeci jen se v noci plížila tajnými chodbami pryč z hradu, aby mohla strávit několik chvilek s testrály a hipogryfy.

A tak se stalo, že hned druhý den Samuel ani Benjamin nemohli dívku najít, jelikož již několik hodin před nimi vstala a vydala se na hlídku. Plížila se nejrůznějšími tajnými chodbami, několikrát prošla tajné místnosti, o kterých věděla. Mnohokrát zašla i do kuchyně, komnaty nejvyšší potřeby, ale nebyla schopna nikoho najít. Rebecca byla jedna z mála, která o komnatě nejvyšší potřeby věděla. Tehdy jí ji ukázal profesor Kratiknot, když ho poprosila o nějaké tajné místo, kde by mohla trénovat formule, aniž by někdo mohl vidět, jak žalostně na tom je. Tehdy jí její strýček ukázal, jak se do komnaty dostat. Ovšem komnata byla otevřena všem, a pokud někdo věděl, jak se do ní dostat a šikovně zaonačit, aby se do stejné místnosti nedostal nikdo, kdo se nezeptá úplně stejně, bylo pro Rebeccu nemožné najít toho, kdo se v ní schovává.

Občas na svých hlídkách potkala jiného profesora, jelikož jí ale nikdo z nich nic neřekl, pochopila, že je profesorka McGonagallová již se situací seznámila. Samuel i Benjamin ji sice pokaždé, když se vrátila, bombardovali otázkami, ona však odmítala na nějakou z nich odpovídat. Chápala, že o ni měli strach, ale nemohla vystát jejich strachem stáhnuté obličeje, proto se do Velké síně vracela čím dál tím méně.

Když už to trvalo pět dní po sobě, chtěla dojít za ředitelkou, že takhle už to nepůjde, v tom ale zahlédla podezřelé zvíře běžící přes pozemky Bradavic až k Vrbě mlátičce. Dívku okamžitě napadlo, kterou tajnou chodbu ještě nezkontrolovala. Vedla do Chroptící chýše, tu objevila spolu se Samuelem, když se v Prasinkách rozhodli nebýt strašpytlové a do chýše se vydali. Benjamin ten den zůstal v Bradavicích, proto o ní neměl nejmenší tušení, ale dívka i chlapec ji v chýši objevili, prošli jí a zjistili, kam ústí.

Dívka se okamžitě vydala na školní pozemky, poradila si s Vrbou mlátičkou a tajnou chodbou potichu jako myška postupovala směrem k Chroptící chýši. Když byla několik metrů od chýše, zaslechla hlasy.

„Měli bychom zaútočit co nejdříve, dokud studenty stále drží ve Velké síni."

„Jsou tam i děti nemudlovského původu!"

„Máme zásady. Jednou z ní je nezabíjet potenciální následovatele."

„Pro vyšší cíl jsou ztráty třeba!"

„Kdybyste ten den zabili více než jednoho mudlovského šmejda, nemuseli jsme teď vůbec být v této situaci!"

„A kdo chtěl, abychom zabili pouze jednoho, když jsem navrhoval, ať jich zabijeme alespoň pět?!"

Dívka z rozhovoru vyrozuměla, co vlastně dělají, proč v chýši jsou a co udělali, a to jí stačilo. Chtěla se vydat chodbou zpět, ale když se otočila, spatřila za sebou stát postavu. Jakmile si muž všiml, že si ho dívka všimla, vystoupil ze stínu a usmál se na ní úsměvem, který dívku vystrašil. Byl to úsměv psychopata, alespoň tak si to dívka dokázala definovat.

Muž chytl dívku za vlasy a za jejich boje dívku dotáhl do Chroptící chýše, kde spatřila ostatní, jejichž hlasy dívka zaslechla v chodbě. Dohromady jich bylo osm i s mužem, který ji dovnitř přitáhl. Dvě ženy a šest mužů, všichni oblečeni v černých hábitech.

„Kdo je to?" zeptal se muž, pravděpodobně vůdce celé skupiny.

„Našel jsem ji v chodbě, jak odposlouchává." Muž shodil dívku na zem, stoupl si ke dveřím a hleděl na ni, jako na kus masa, jako by ji chtěl roztrhat na kousíčky.

Osoby, do teď k ní otočené zády, se obrátily. Jakmile se otočili, všichni strnuli hrůzou a překvapením, když dívku spatřili.

„Má paní?" zeptal se jeden z nich.

Nová kapitolka.
Jako vždy věnována oBARUo ❤

-CrazyDarkness