Mocná (ff Harry Potter)

Kapitola 16 - Nepokoje

Znovu to viděla. Bledý obličej, otevřené vystrašené oči bez života, vyděšený výraz. Jak dlouho tam už ležel? Musel tam být alespoň dvě hodiny, když se dívka těla dotkla, bylo již studené. Před očima se jí přehrála vzpomínka z dětství. Smrtijed, dítě, hůlka, zelené světlo, dítě bez života padající na zem. Dnes sice neviděla jeho smrt, ale našla tělo. Byla si jistá, že to byl Smrtijed. Jak se ale dostal na hrad?

Rebecce se podlomila kolena, svezla se k zemi a s lítostí a strachem se dívala na tělo chlapce. Nemohlo mu být více než dvanáct let. Dívka nikdy nezapomněla na chlapce, kterého viděla umírat, když byla malá, byl to jeden z důvodů, proč dokázala vidět své oblíbené tvory, ale doteď se jí o chlapci zdály noční můry. Rebecca si pomyslela, že toto bude další námět pro její noční můry.

Ačkoliv Rebecca na chvíli myslela sobecky, snažila se jen odvést svou pozornost pryč od těla před ní. Ovšem nedokázala se přestat dívat do těch prázdných vystrašených očí, o kterých věděla, že ji ode dneška budou v noci strašit. Dívka se nemohla vzpamatovat, vše, co dokázala dělat, bylo sedět vedle těla a hledět na něj, nemohla svůj pohled odvrátit.

Dívčiny oči se zalily slzami, které brzy smáčely její tváře, Rebecca upadla do šoku. A přesně tak ji objevil Benjamin, který se rozběhl okamžitě, co zaslechl její výkřik. On sám byl vystrašený z výjevu před ním, ale jelikož si byl vědom stavu těla okamžitě, co doběhl a spatřil scénu před ním, jeho prioritou bylo odsud Rebeccu dostat pryč.

„Rebecco, podívej se na mě," jemně a tiše pronesl, aby Rebeccu nevyděsil, zatímco bral její obličej do svých rukou. Ačkoli pozvedl její obličej, dívčiny oči byly fixovány na tělo ležící vedle nich. Chlapec poznal, že dívka je v šoku, proto usoudil, že bude nejlepší, když dá o situaci vědět ředitelce Bradavic, které se snad podaří s celou touhle situací něco udělat.

Benjamin, ať už byl sebevíce odhodlaný něco dělat, nemohl snést myšlenku, že by Rebeccu nechal u těla samotnou, nemohl ale přijít na žádný způsob, kterým by mohl dát ředitelce vědět, co se stalo. Zoufale se podíval na dívku vedle sebe, když si vzpomněl na jednu z jejich lekcí.

„Patron tě nemusí jen chránit před mozkomory, můžeš po něm poslat i krátkou zprávu. Někdy ho můžeš i navést, aby jisté osobě ukázal cestu, když víš, kam toho někoho má zavést." Přesně to mu jednou Rebecca řekla. Byl jí teď neskutečně vděčný, že trávila svůj volný čas doučováním ho obrany, i když ho mohla strávit pečováním o kouzelné tvory, které tolik milovala.

Benjamin se pokusil vybavit si nějakou šťastnou vzpomínku, ale obraz dívky v šoku, se strachem a slzami v očích se mu stále zobrazoval před očima. „No tak, dej se dohromady!" okřikl chlapec sám sebe a znovu se pokusil v paměti vylovit tu jednu šťastnou vzpomínku, kterou použil tehdy, kdy ho dívka tolik chválila za vyvolání dosti silného patrona.

Když si ji konečně vybavil, nechal se jí pohltit, naprosto se jí poddal. Pocit štěstí nad ním brzy začínal přebírat moc, až nakonec otevřel oči a pronesl zaklínadlo. Téměř okamžitě se před ním objevil zářící gepard.

„Paní ředitelko, Rebecca a já jsme nedaleko nebelvírských kolejí, přibližně jednu chodbu od vstupu do nebelvírských kolejí. Prosím, okamžitě přijďte, něco se stalo. Pokud jsem vyvolal svého patrona správně, měl by vás sem zavést, nemůžu se na to ale spoléhat, proto prosím přijďte co nejrychleji. Věřím, že podle mého popisu toto místo najdete." Benjamin si v hlavě představil ředitelnu a poté cestu z ředitelny až do této chodby. Gepard se okamžitě vysokou rychlostí rozběhl chodbou pryč. Benjaminovi nezbývalo nic než čekat a doufat, že Patronovo zaklínadlo provedl správně.