Mocná (ff Harry Potter)

Kapitola 6 - Cesta vlakem a slavnostní zařazování

„Proč vás nemůžu oslovovat jako tety? Proč ne?" Hlas dívenky byl skoro až plačtivý, dívka nesnášela představu, že by nikdy nemohla dát najevo náklonnost, kterou ke všem svým tetám má. Bála se, že by na ni zapomněly ve chvíli, kdy je ona nebude volat tak, jak si přeje. „Becky, nikdo neví, že jsme tě vychovaly my, nikdo ani neví, že jsi byla vychována na hradě, a tak to také musí zůstat. Je to naše tajemství, ano?" Profesorka Prýtová se snažila dívku uchlácholit, dívka ale byla tvrdohlavá, nechtěla ustoupit, až nakonec nechala vzplát střechu své chaloupky. Ředitelka Bradavic, která se za Rebeccou také přišla podívat, když zjistila, jaký povyk kvůli tomu dívka dělá, jednala v řádu vteřin, kdy se jí podařilo střechu uhasit.

„Omlouvám se, já nechtěla." Rebecca sklopila proviněně hlavu. „My víme, Becky, my víme, ale budeš se to muset naučit ovládat, jinak to nepůjde, zlatíčko. S tvou silou bys mohla někomu ošklivě ublížit, rozumíš, princezno?" Madam Pomfreyová dívku objala, jemně přejížděla dívce rukou po zádech, zatímco se úzkostně dívala na své dvě přítelkyně. „Musíš kontrolovat své emoce, zvládneš to, Becky?" zeptala se madam Pomfreyová poté, co se od dívky odtáhla s povzbuzujícím úsměvem na tváři. Dívka nejistě přikývla, nebyla si tím však jistá, sama o sobě věděla, že měla velmi výbušnou povahu, ale pro své tety by udělala první poslední.

~

Rebecca nastoupila do vlaku do Bradavic na Nástupišti devět a tři čtvrtě. Dívka nechápala, proč musí hrát tuhle šarádu a nastoupit do vlaku v Londýně, který ji odveze do Bradavic, kde vlastně bydlí. Ředitelka školy jí to již vysvětlovala, ale dívka stále nesouhlasila s tím, jak to její teta vyřešila. Chápala, že musí do školy vlakem jako všechny ostatní děti, aby nebyla podezřelá, zároveň i chápala, že její teta chce, aby si udělala přátele, přesto ji tato cesta připadala naprosto zbytečná. Celou cestu seděla v kupé sama, až na několik posledních minut se k ní připojil klučina. I on celou cestu strávil sám ve vedlejším kupé vlaku, ale rozhodl se přesunout, když zjistil, že i ona je v kupé sama.

„Jsem Benjamin Damver. Rád tě poznávám." Potřásl si s Rebeccou rukou ještě předtím, než mu stačila říct své jméno. Zdál se přátelský, ale lehce roztěkaný. Jeho blonďaté vlasy byly rozcuchané, modré oči přeskakovaly z jednoho místa na druhé, tváře mu znachověly a ruce se mu začaly klepat. „Já jsem Rebecca Parcher, ale klidně mi říkej jen Becky." Usmála se na něj, chlapec to snášel ale hůře, než by se dalo čekat. Jeho uši nabraly rudou barvu, jeho nohy se podlomily, a kdyby za ním nebyla sedačka, skončil by zadkem na zemi. „Omlouvám se, nikdy jsem s dívkou nemluvil," omluvil se, dívku ale překvapila věta za tím. Ona sama s lidmi jejího věku také nikdy nemluvila, ale necítila se jako chlapec. Nečervenala se, nepodlamovala se jí kolena, nikam nepadala a už vůbec nebyla nervózní. Zato chlapec vypadal na omdlení.

„Já taky nikdy nemluvila s nikým, kdo by byl mého věku. Vychovávaly mě tři tety. Jak je to s tebou?" Dívka byla velmi zvídavá a také neoblomná. Těžko jí někdo něco vymluvil, když se pro něco rozhodla, a právě teď se rozhodla, že se s tímto podivínem skamarádí. „Já jsem vyrůstal v mudlovské rodině, dali mě na chlapeckou školu, takže jsem nikdy nemluvil s nikým jiným než s kluky," vysvětlil Benjamin již mírně uklidněný tichým a klidným hlasem Rebeccy.

Když vlak dojel do Prasinek, na nádraží je již čekal Hagrid. Rebecca se držela, aby se za Hagridem nerozběhla, rozhovor s Benjaminem ji pomáhal v rozptýlení pozornosti. Prvňáci se nalodili na lodičky a Černé jezero na nich přepluli. Pro Rebeccu to byl velký zážitek, vždy tohle viděla jen z dáli a toužila to zažít na vlastní kůži, ten den se jí její přání konečně splnilo. Byla tak nadšená, že skoro neposlouchala, co jí Benjamin říkal. Hagrid koutkem oka Becky pozoroval, usmíval se celou plavbu, Rebecca mu přišla příliš roztomilá, když byla tolik nadšená.

„Samuel Bline!" „ZMIJOZEL!"

„Benjamin Damver!" Becky sledovala svého kamaráda vystupovat schody, než se ocitl u stoličky, na niž se posadil a na hlavu si nasadil Moudrý klobouk. Chvíli bylo ticho, než klobouk vykřikl: „HAVRASPÁR!" Becky zatleskala, na Benjaminově obličeji spatřila ještě úsměv, než se znovu začala soustředit na zařazování.

„James Goblen!" „NEBELVÍR!"

„Lydie Heline!" „ZMIJOZEL!"

„Adele Palmer!" „MRZIMOR!"

„Rebecca Parcher!" zvolala profesorka Prýtová. Rebecca předstoupila, sedla si na židli, nasadila si klobouk, který jí okamžitě přepadl přes oči, a čekala. „Vidím velký úkol. Tví rodiče byli oba ve Zmijozelu, pak bych tě možná měl poslat právě tam, ale...ne, zadrž, vidím zde i velkou odvahu a statečnost. Slečno Parcherová, kam vás mám poslat? Toto je velmi složité rozhodnutí." Rebecce by bylo jedno, do jaké koleje by připadla, kdyby ji nevychovával někdo, jako byla ředitelka Bradavic. Ačkoliv ji vychovávali i jiní profesoři, největší vliv na ni měla právě profesorka McGonagallová, které se Becky chtěla nejvíce podobat. „Nebelvír, prosím, Nebelvír," zašeptala Becky. „Tak Nebelvír říkáš? No, ano, předlohy pro něj máš, ale stejně si myslím, že bys více seděla do Zmijozelu, ale ať je po tvém. NEBELVÍR!" Moudrý klobouk vykřikl poslední slovo nahlas přes celou síň a všichni u nebelvírského stolu začali tleskat. Becky se usmála a sedla si ke stolu nebelvírských.