Dračí ostrov

21.

Z krátkého a neklidného spánku Lifaena vytrhl Avindr.
,,Rychle, musíme si s útokem pospíšit, dokud je ještě šero."
,,Proč?" zeptal se, zatímco se zvedal a přivolával své brnění.
,,Protože až zaútočíme, začne se rozednívat, což by mělo stíny v boji oslabit." odpověděl mu alfa a vydal se s ním směrem k ostatním.
Čekaly tu už jen Relinn a Ilfea ve své lidské podobě v brnění s trojzubcem, díky kterému ji okamžitě poznal.
Avindr si kromě svého černozlatého brnění přivolal i sedlo, takže dívka mohla nasednout.
,,Vanirova skupina odletěla už dřív, ale čekají na Aviho rozkazy." objasnila šedivá dračice, když vzlétli směrem k armádě stínů.
Lifaenovi se sevřelo hrdlo.
,,Jsou jich stovky..." vydechl a rozhlédl se po ostatních.
Vypadalo to, že nejsou příliš překvapeni.
Dosedli na menším vršku a žlutý drak se postavil dopředu. Ubíjející vteřiny ticha prořízlo mohutné zařvání a v dálce, stejně jako oni, vzlétla malá skupinka draků.
Stíny jako na povel vyrazily do vzduchu, aby se jim postavily. Jakmile se s nimi střetli, pro Lifaena se úplně změnilo vnímání času.
Když bojoval proti pár stínům, naprosto se to lišilo od bitevní vřavy.
Teď se nesoustředil na jednotlivé věci, ale jen bezhlavě bojoval.
Vybíjel si ten vztek, který v sobě dusil. Ten vztek z toho, že musel opustit svou rodinu, že kvůli nim tolikrát málem zemřel a především, že kvůli nim trpí nejen on, ale i ostatní.
Zrovna, když zneškodnil dalšího stína, ucítil, že mu něco přebíhá po zádech.
Otočil hlavu a zahlédl Ilfeu, jak se dvěma meči seskakuje pod něj na prolétajícího Avindra. Byl ohromený, že to zvládá.
Souhra jejího a alfova boje mu zkrátka brala dech.
Chvilinku ztratil pozornost a nevšiml si tak lidské podoby stínu, která se mu pomalu plížila po zádech.
Kdyby nebylo Relinn, která ho okamžitě rozprášila, zřejmě by získal nejednu novou jizvu.
,,Děkuju..." vydechl a znovu se vrhl do zdánlivě nevyhratelné bitvy.
Kousek od něj vyšlehly modré plameny a za nimi vylétl Avindr, který jistil Ilfeu běhající po stínech.
Všiml si, že se před ním něco mihlo a jeden stín se rozplynul.
Lucianovy šípy! prolétlo mu ihned hlavou.
Brzy se mu to potvrdilo, když se k nim probojovala celá druhá skupina draků.
S novou chutí a nadějí se vrhl na nepřátele až se kolem něj vytvářel tmavý opar dýmu.
Slunce už měli vysoko nad hlavami a Lifaena postupně začínala bolet křídla. Zato stíny stále vypadaly odpočatě.
Zrovna se na jednoho soustředil, když uslyšel Ilfein výkřik.
Podíval se tím směrem a zahlédl, jak dívka zadržuje jedním ze svých mečů skupinku stínů. Pak uviděl, proč vykřikla.
Druhý meč se totiž řítil dolů k zemi.
Bez přemýšlení se za ním pustil.
Nepochyboval sice o Ilfeiných bojových schopnostech, ale na tomhle mohl záviset její život.
Rychle se blížil k meči, ale bohužel i k tvrdé zemi. Vzpomněl si na to, co mu říkala, když spolu poprvé letěli.
Odevzdal se pádu a potlačil něco, co mu kdesi vevnitř říkalo, že se musí zastavit.
Země už byla tak nesnesitelně blízko, že jen křečovitě zavřel oči a mezi zuby zachytil čepel.
Potom se v jedné vteřině napjal, prudce otevřel oči a roztáhl křídla.
Přiletěl těsně nad zemí a rychle stoupal zpět k Ilfee.
Vypadalo to, že jí zbraň vrátil právě včas.
Znovu se připojil do boje po boku Relinn a strávil tak další zdlouhavé minuty.
Zanedlouho se ale stíny začaly stahovat. Chvilku se je snažili pronásledovat, ale nakonec jen pozorovali, jak zbytky armády mizí za obzorem.
Draci přistáli a Avindr se postavil před ně. Rozhlédl se po přítomných a usmál se.
,,Společnými silami jsme ubránili ostrov Saefos! Vracíme se domů!" vykřikl a všichni propukli v jásot.
,,Odpočiňte si, zítra ráno se vydáme na zpáteční cestu do Dargonu."
Lifaen si šel pomalu najít nějaké pohodlné místo na spaní. Přestože bylo teprve odpoledne, měl pocit, že každou chvíli usne.
Nejdřív si ale zaskočil za Soalnem, aby mu vyměnil obvazy a ošetřil mu nové utržené rány.
Když bylo vše hotovo, vydal se do nově vytvořeného tábora a chystal se ke spánku.
Ozvalo se za ním mírné odkašlání. Otočil se na Ilfeu, která se opět změnila na tmavomodrou dračici.
,,Děkuju." řekla stručně a sklopila hlavu.
,,Nemáš zač."
Usmála se a dala se na odchod. Pak se ale zarazila a mírně k němu otočila hlavu.
,,Až přiletíme do Dargonu, chtěla bych ti odhalit, kdo jsem. Zasloužíš si to vědět."
Nečekala na odpověď a nechala udiveného Lifaena za sebou.

Nemůžu uvěřit, že už zbývá jen jedna ,plnohodnotná' kapitola a epilog a ukončím tuhle knihu! Už mám prolog k druhému dílu a jsem neskutečně pyšná na to, jak se tenhle příběh vyvinul a především na to, jak zatím začal druhý, kterému momentálně píšu 1. kapitolu. 😄
Auf Wiedersehen 💙🐉