Pobočnice krále pod Horou

20. Co králi drahé jest

Vždycky na něho čekala, když zvečera přicházel a Thorin doufal, že i dnes tomu bude nejinak. Ale pochybnost měl. Oprávněnou. Odette se totiž před Radou nezmínil, že už stanovil datum soudu. Možná to byla chyba, jenže on doopravdy nechtěl, aby se jediným tématem vzájemných hovorů stal ten zatracený Bilbo Pytlík z Kraje. Muž, o kterém kdysi bláhově prohlásil, že nezodpovídá za jeho osud. Král už dávno poznal, že tento zpropadený hokynář dokáže být svým podivným způsobem okouzlující. Vždyť sotva zasedání skončilo, už měl u dveří trojici Bifur, Bofur, Bombur, která svorně přišla ztratit za hobita dobré slovo. Nori, ten se dokonce dožadoval soukromé audience oficiální cestou a Thorina začínala jímat zuřivost. Však si potom dal velmi záležet, aby se slídivý trpaslík odporoučel patřičně bledý.

Posléze přišel s přímluvou i Balin. Tak, jak to uměl jenom on, pronášel slova zabalená v laskavém hávu, avšak namířená jako šípy rovnou do duše. Věrnost, čest a ochotné srdce, vzpomněl si Thorin na hodnoty, kterých si vážil celý život. Pozbyl je půlčík, anebo on? Když už si myslel, že bude klid, dorazil, u všech rohatých démonů, ještě i samotný čaroděj!

Jak jen se přihodilo, že z jeho přátel se stali půlčíkovi přátelé? Snad tím nenápadným, ba až nevinným vzezřením, či přehnaně zdvořilými způsoby se hobit dokázal vměstnat do srdcí mnohých trpaslíků a Throrin by lhal, pokud by popřel, že v jistém čase i do přízně jeho. Na druhou stranu teď už věděl, že zdání rádo klame, neboť Zloděj jasně předvedl, že je bez mrknutí oka schopen i králi vzíti to, co králi drahé jest.

Thirin se nemohl přestat zamýšlet nad otázkou, odkud pramení hlavně Odettin zájem o tohoto mužíka, kterého přece mohla znát jenom sotva. Proč o něm hovořívala, jako by byl její vlastní bratr? Či snad dokonce...? No, na to nechtěl ani pomýšlet!

Čekala na něho. Král Odette přitlačil ke stěně, jakmile za sebou zavřel dveře. Nedočkavý a toužící nemyslet a nevysvětlovat, prahnoucí s veškerými svršky setřást také starosti, tíhu zodpovědnosti i Rady, stejně jako následujících dnů. Nicméně mladá žena měla ve tváři vepsáno, že i ona se bude ptát. Dosud totiž neměla příležitost, protože včera pracoval dlouho do noci, a pak i dříml za stolem vinou neustálého přemýšlení. Zvažování. Dosud nebyl rozhodnut. Měl by, ale nebyl.

„Thori–," vydechla s jistou dávkou naléhavosti, podobnou, jako když donesla tu staletí zapomenutou knihu.
Král přitiskl ukazováček k pootevřeným rtům, které si teď malovala červení každý den. Líbilo se mu to.

„Nemluv, prosím tě," požádal hlasem ochraptělým a těžkým, „dnes už nechci slyšet žádná slova." V duchu znovu proklel Lupiče, který jako kdyby s nimi líhal v posteli. Rozhodl se zasypat všetečnou ženu polibky, a to způsobem, aby jí v mysli zůstalo už jenom jedno, jediné jméno.

Touha králi proudila tepnami, jako když se rozvodněná řeka dere korytem. I Odette se jí poddávala, zapomínala, což přesně chtěl. Obě ruce pod vykasanou halenou, rychle zamířil nad linii štíhlého pasu. Usmál se jedním koutkem úst, právě když nahmatal dva pevné kopečky, které jako kdyby samotný Mahal stvořil přesně pro jeho dlaně. Nemohl se jich nabažit, dotýkat se jich a hnísti je. Vnímal, jak se mu svíjí pod rukama. Ještěrka. Koleno vtlačil mezi ta její, čímž ji dokonale uvěznil v objetí, rozhodnut nikdy nepovolit, nikdy ji nenechat vyklouznout. Odette se potichu, skoro až cudně, střídavě smála a vzdychala.

Zato Thorin polohlasně zaklel, protože vázání kožených kalhot měl stažené do pevného uzlíku, příliš titěrného pro ztvrdlé prsty bojovníka. Čím víc se snažil, tím víc tkanice utahoval, ještě když se mu chtíčem ruce chvěly. Zoufale se potřeboval osvobodit.