Pobočnice krále pod Horou

2. Místo z pověstí a legend

Dřevěná kola povozů drnčela o kamení a kopyta poníků vířila prach. Zvířata byla vyčerpaná předlouhým pochodem, stejně jako těžkým, skalnatým terénem všude okolo.

Odette, zdaleka ne jediná z jezdců, seskočila ze sedla, s myšlenkou ulehčit tak unaveným zvířatům. Vedla svou pěknou kobylu na volné otěži, aby ta mohla sklonit ušlechtilou hlavu k pastvě a žvýknout si právě rašících stébel. Zato tmavovlasá žena se zakláněla, až jí za krkem trnulo.

„Erebor," zašeptala si s úžasem sama pro sebe, když se octla cíli nadosah.

„Pojď blíž, Gimli, synu Gloinův, a pověz, co za děj zde právě probíhá?" otázal se Magnus, na trpaslíka štíhlý a vyčouhlý muž s orlím nosem. V Modrých horách býval učitelem a žáci mu potají – a také vcelku oprávněně – přezdívali Tyčka.

Sukcese, pomyslela si Odette a zavzpomínala na školní lavice, kde sedávala ráda. Bylo to tak, obnova hanebně zničeného.

Přestože okolí Hory ještě zůstalo poznamenáno řáděním draka, život se vracel do těchto míst. A nebylo divu. Jaro definitivně přebíralo vládu nad zimou a země, kdysi na prach spálená, se zelenala trsy svěží trávy. Rovněž ohořelá torza stromů obrůstala mladými výhony, jimiž čas překrýval dávné hrůzy. Stála tu jako symboly, jako památníky nikdy nekončícího cyklu přírody, věčného a stálého, navzdory všemu a všem. Koloběhu nedbajícího pomíjivosti trpaslíků i lidí, jejich sporů a neštěstí, přetrvávajícího napříč generacemi. Odette si přitáhla plášť blíže k tělu. Severní vítr byl zatím chladný, ale voněl novými začátky a ten pocit, co jej vyvolával v hlavě, se zdál být až omamný. A ona by si přála hlavu zmámit.

Gimli jen pokrčil rameny. Nevypadal, že by ho vlastní nevědomost nějak zvlášť trápila.

„Sukcese," protáhl Magnus se zdviženým prstem i povzdechem, v němž zazněla jasně uchopitelná ozvěna marnosti. „Inu chlapče, máš co dohánět."

„Ach, mistře," zasáhla žena jménem Melsa, na jazyku mateřskou shovívavost. „Není Gimli ještě příliš malý na takové vědění?"

Odette se musela usmát, když ryšavý kluk, nadmíru znechucený skutečností, že ani během putování jej neminula výuka, se urychleně přesunul co možná nejdále z dosahu kantora. Ten sice rákosku nevezl, nýbrž ruce mu sloužily dobře, jak výrostek cestou poznal nejednou.

S dlaní stínící očím, Odette se pokoušela  prohlédnout skrze paprsky poledního slunce až k vrcholku Hory, který jako kdyby splýval se samotným nebem. Viděla též velkolepé průčelí, strážní hlásky na útesech i hradby města na úpatí. Být tu sama, anebo neslyšet troubení trpasličího rohu, určitě by se potřebovala štípnout kvůli přesvědčení, zdali jenom nesní. Jenže nesnila. Po všem tom kodrcaní skutečně stanula zde. Na prahu místa, které snad bude moci zváti domovem.

Hlavní brána Království se zblízká zdála být až neskutečně obrovská. Odette marně pátrala v paměti, zda vůbec kdy spatřila něco tak majestátního. Sama si hned odpověděla, že nikoli. Nakonec, neměla kde. Modré hory byly pouhou kolonií, a to ještě nikterak velkolepou. Trpaslíci tam žili ve strohých, hrubě a narychlo tesaných slujích, ti chudší i v domech připomínajících lidské. Jenže toto, toto byl Erebor! Místo z pověstí a legend, nyní oživlé před očima. Nádherné a mrazivé zároveň, zatížené stigmatem padlých, již obětovali pozemské životy v jeho jménu. Tak se stalo, ano, a třebaže nedávná a třebaže strašná, byla to historie. Ovšem dnešek byl dnes. A dnes, Hora je vítala kamenným šepotem lákajícím vstoupit. Jako matka rozevírala svou širokou náruč pro všechny Mahalovy potomky, a rovněž i ty, kteří se jimi cítili být.