Pobočnice krále pod Horou

18. Za cenu vlastní pohany

Ve spáncích jí tepalo a nepříjemné pálení cítila snad až v konečcích prstů. Inu, nebyla tím nikterak překvapená, však už cestou noční Horou tušila, že příliš vína si ráno vybere svou daň. Asi by i zaklela na vrub přehnaně pohostinného Bombura, kdyby se jí jazyk nepřilepil na patro. Ostatně, právě sucho v ústech probudilo mladou ženu takto časně z rána, sotva začalo svítat.

Třeštící hlava se probouzela k životu a s ní i paměť a všechny smysly. Velmi záhy si uvědomila tíhu svalnaté paže tisknoucí její nahé tělo ke svému. Ano, byla nahá, stejně jako byl nahý onen muž. Pomalu se začínala rozpomínat proč. Žádný příliš živý sen, horká pokožka krále pod Horou byla totiž hmatatelně přítomná, skutečná a velmi, velmi blízká.

Odette tichounce zakňučela v odpověď na píchnutí kdesi za očima, které se stalo přirozenou reakcí na každý, byť jen nepatrný pohyb. Naprázdno polkla a znovu se pokusila vyprostit ze silného sevření. Snadné to nebylo, tím spíš, když nechtěla probudit spokojeně odfukujícího spáče. Avšak povedlo se a tiše jako myš vstala z postele a zamířila si to  ke stolku. Z naprosto prozaického důvodu – potřebovala vodu.

Uchopila stříbrný džbán naplněný tekutinou, po které toužila až k uzoufaní, a vedle stojící pohár naplnila po okraj. Potom konečně začala pít a současně i o něco lépe vnímat reálný svět okolo. Pátravým pohledem putovala od těžkých bot, okopnutých každá na jinou stranu, k sametovému kabátci, který se válel vprostřed pokoje. Vedle něho ležel i její bledě modrý noční plášť a světlá košile a kožené kalhoty byly pro změnu zmačkané v nohách postele. Skoro v krbu byl odhozen malý podhlavník, div že nevzplál plamenem a nepodpálil předložku z kožešiny, které se rohem dotýkal. Odette se kousla do rtu – tohle si pamatovala. Král jí polštář sebral, když s ním chtěla utlumit své vzdechy. A mrštil s ním pryč se slovy, že ji chce slyšet. Nové mravenčení v podbřišku se dostavilo hned a připomínalo velmi jasně, co se v noci odehrálo. Zraky zastavila u spícího Thorina.

Denní světlo vnikalo do místnosti prostřednictvím prvních ranních paprsků a šero se rozpouštělo v příslibu jasného dne. Odette si tedy mohla pořádně prohlédnout odpočívající mužské tělo, sic bylo přikrývkou z části zakryté. Naklonila hlavu na stranu. Bez debat musela uznat, že to tělo, ačkoli už ne úplně mladé, stále bylo velice pěkné. Úplně celé, i s popáleninou a veškerými jizvami, jimiž bylo poseto. Četná, dávno zahojená škrábnutí získala v běhu času podobu tenkých bílých linek, připomínajících pouhé tahy úzkým štětcem. Thorin však měl i pár takových, které stále zůstávaly výrazné a zarudlé. Odette se stáhlo hrdlo představou, jak k nim asi přišel, a proto raději zahnala podobné myšlenky.

Už s druhou číší mezi rty sledovala hojně ochlupený hrudník, zvedající se a klesající v poklidném rytmu, široká ramena, prosvítající v záplavě hnědých vlasů prokvetlých stříbrem prožitých zim. Očima klouzala přes paže, dlaně i prsty zhrublé držením kovářského kladiva v minulosti. Zarděla se při vzpomínce, jak jemně právě ty prsty dokázal použít. Zkoušela si zpětně vybavit všechny detaily, způsob, jakým tohle všechno vlastně začalo. Žárlil, zachichotala se polohlasně.

Jak už to bývá, s ústupem strastí fyzických, brzy přišly o to více palčivé, strasti morální. Do háje, promnula si Odette rozbolavělou hlavu. Mohla odmítnout. Mohla a asi... asi rozhodně měla. Tázal se přece – usilovně skládala střípky předešlé noci do poměrně ucelené mozaiky – a ona souhlasila. Což bylo nakonec totožné, jako kdyby se mu sama nabídla. Poskytla králi své tělo, a to hned a bez rozmyslu, sotva po prvním polibku. Tváře mladé ženy zaplavila nová horkost a vědomí nevyřčené otázky.

Thorin se pohnul. Přetočil se z boku na záda, něco nesrozumitelně zamumlal v Khuzdul, ale spal dál. Odette se výrazně ulevilo. Zpola té noci litovala, zpola zase ne. Ale každopádně se bála rozpačité rozmluvy, která by jistě následovala, jakmile by oči otevřel. Bála se hlavně toho, co by se mohla dozvědět. Možná je jen další v řadě? Včera pošlapaná morálka se hlásila o slovo. Další za vnadnou konkubínou či černovlasou služebnou. Další a ne poslední. Možná pouhé vášnivé zakončení bujarého večera? Nadávala si v mysli za všechny otázky, které sobě pokládala poněkud pozdě. Kéž by pouhé lůžko bylo jediným místem, kam krále velkoryse pozvala.